Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na první pohled mě trošku odrazuje obal, který mi přijde laciný a nepříliš vykoumaný. Taková ta práce, jen aby tam něco bylo a trošku se to otřelo o název. Nepříliš invenční. Hudba je naštěstí o něčem jiném a tady si kapela trošku napravuje renomé. Fakt, že se jedná o melodický death, napovídá, že jen těžko budu hovořit v superlativech, poněvadž si myslím, že cesta tímto směrem jen těžko může přinést nějaké závratné objevy a překvapení. Potvrdila mi to celá řada desek, které mají tímto směrem našlápnuto, a tak jen těžko budu překonávat první zaujaté kroky. Byl to mimochodem i případ debutu Shrouded Divine.

Jak jsem čekal, album se od počátku tváří zcela čitelně a nepřekvapivě. Při poslechu je silně cítit švédská škola melodiky, ten typický sound, který prvním voní a druzí mu nemohou přijít na jméno. Já jsem někde na hranici obou táborů a v rozumné míře si jej stále dokážu vychutnat. Valná většina hodinové desky se nese ve středním tempu, které neublíží a chová se jako jemný společník k posezení. Jen místy dostávají prostor k projevu elementy ostřejšího cítění kapely, ale ani ty nepůsobí dojmem animální brutality. Tvrdost je zde dobře míněnou radou staré babičky, jak naložit s první výplatou. Zmíněné oceány v názvu alba bychom mohli chápat jako odrazy táhlých ploch melodického vlnění, které konejší neústupnou vahou své hmoty. Je to asi podobný případ, jako když oteklý hromotluk působí dobráckým klidem a člověk se v jeho stínu cítí v bezpečí... Hutný zvuk, masy valící se vody, vše je možné duševním zrakem vidět.

Za vokální výhřez je ponejvíc zodpovědný Tobias Netzell a jeho výkon bych přirovnal k bručení probuzeného Krakena, takové hloubky může být dosaženo snad jen v úctyhodné hlubině jeho pelechu. K výrazné melodice desky staví výrazný kontrast a přidává jí body za hrubost. Své chvilky slávy se dočká i čistý zpěv, který vévodí třeba vynikající A Celestial Tears, což je nenáročná, přesto povedená skladba se silnou atmosférou. Opakovaným poslechem mi však už leze krkem přílišnou přeslazeností.

I když mi náplň alba připomíná desítky již slyšených kompozic a nedávám mu tak mnoho nadějí na lepší umístění, silných momentů přesto zepár nabídne a mění tak charakter tradičního vnímání stylu. Např. v Convergence, kde se nádherně odhaluje basa, je cítit až post-metalovou syrovost, současné drama, které skladbu posouvá o několik pater výš z průměru desky. Trošku jiná je i The Drowning Sun nebo From A Tidal Sleep, ty trošku vybočují z klasické linie. Zodpovědnost za to nese u první jmenované hlavně rozbitý rytmus a sekané riffy, které strukturu schválně narušují a jsou opozicí nudně utahaným dlouhým linkám, při kterých lze jen mávat zapalovačem nad hlavou. Ta druhá mě chytla zajímavou melodií a aranžemi, které ze škatulky melo-deathu utíkají někam stranou. Vkusně zkombinovaná záležitost.

Album Weight Of The Oceans se zkrátka nevymyká zaběhlým charakteristikám a tak se stane, co se má stát. Album založím a s pocitem dobře stažené práce si řeknu něco o tom, že peníze utratím někde jinde. Třeba odpo u výčepu.