Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
In The Woods... - Otra

In The Woods...Otra

Sorgh20.6.2025
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Pokračujeme v jízdě, která začala na Diversum. Máme tady otevřené, rockové album silných melodií, které má s tvrdým metalem jen pár kontaktních ploch.

A jsme zase v lesích, spolu s námi In The Woods… Všem už musí být jasné, že jejich zmrtvýchvstání v roce 2016 nebylo jen planou hrozbou, ale jasným vyjádřením touhy hrát. Jinak než byli posluchači zvyklí, ale stále po svém.

 

Jestli jsem se nad minulou deskou rozplýval, tak teď to až taková erupce nadšení nebude. A to i přesto, že novinka je stejné krevní skupiny a má stejné charakterové rysy. Snad je to tou rozzářenou oblohou, která se nad albem rozpíná. Možná je toho světla a pozitivních dojmů až moc. Však už minule bylo cítit, že temnota začíná být ohroženým druhem, z tvorby ITW zvolna mizí jako pára nad hrncem, až bude jednou definitivně vymazána. Nejsilnějším pocitem z odvráceného pólu je melancholie, díky níž můžeme kapelu stále považovat za atmosférické mágy. 

 

Album jsem si pustil a okamžitě spadnul do měkkých polštářů snění. Něžný začátek alba je jako otevírání očí do pěkného dne. Lehce posmutnělý pocit za odcházejícím snem a výzva následujících, bdělých hodin. Je třeba přeřadit do střízlivého, svižnějšího módu a konat. To vše stále v relativně pohodové atmosféře a s písní na rtech. Ta pohoda snad až nezdravě prostupuje celým albem, které se velmi rychle stává příjemným, rockovým doplňkem. Můžeme se ptát, jestli jde ještě o metal. Jsou zde tvrdé pasáže s hoblujícíma kytarama a rozjetým rytmem, hrubý vokál drhne jak rašple. Ale album na těchto věcech nestojí a projdou kolem vás jen jaksi mimochodem. Ryze metalový duch nemá sílu strhnout na sebe pozornost a přenechává vládu rockové lehkosti. V popředí je opět vynikající Berntův čistý vokál a silné refrény rockových megastar. Což vidím jako možný problém. Třeba „rádiový“ hit Misrepresentation Of I je po nějakém čase vlezlou odrhovačkou, kdy si nemůžete pomoct a stále vám hraje v hlavě. Kloubouk dolů, složit takhle silné melodie, to musí mít člověk v sobě. Jde s tím však ruku v ruce riziko přesycenosti a následného odmítání. Něco z těch psychologických pindů prostě… 

 

Přes spoustu vynikajících nápadů se mi zdá, že osnova alba, je řidší než by se mi líbilo. Jak album stárne, tak se víc a víc ukazuje, že hodně muziky tvoří poměrně obyčejné popěvky, které baví poprvé, podruhé, ale potřetí už prosvítá mělké dno. Chybí zde něco, co by rozbilo ten dokonale jedoucí stroj. Není tu žádná disharmonie, žádné divoké sólo či neposlušná rytmika, nic takového. Proto je Otra docela oříšek. Řemeslně dokonalá věc se spoustou magických chvilek a rozšafnou náladou, ale zároveň tady něco zatraceně chybí. Bude to ta propuštěná temnota, která by clonila příliš jasnou perspektivu.Jinak je Otra každopádně výrazná a kvalitní deska, která udělá spoustu práce.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 20.6.25 11:09odpovědět

Baví mě to jako jednoduché a písničkové album, od kterého nic víc chtít nemůžu a u kterého musím zapomenout, jaká kapela a s jakou minulostí ho dala dohromady. Do té míry v pohodě a poslouchá se krásně, nic víc ale nenabízí. 70 %

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky