Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Aenigma si nese dědictví svých poměrně mladých předků a odvolává se na ně s vehemencí zarputilého staromilce. Její projev je však kultivovaný, až salónní a zavání aristokratickou sebejistotou. Nutno podotknout, že ani předchozí alba na sebe neupozorňovala nějakým smradem a špínou, spíš se sázelo na čistotu hned od kolébky. In Vain si jsou dobře vědomi, že se vyplatí držet masivního zábradlí, kterým ohradili leštěné stupně předchozích desek. Těmito zásadními prvky si kapela vybudovala renomé originální tvorby a získala nehynoucí nadšení posluchačů celého světa. Od zrodu si čtu jejich vlastní a čitelný rukopis, který nelze zaměnit s žádnou jinou kapelou co znám. Vlastně mě ani nezaráží, s jakou samozřejmostí se mi Aenigma vžrala do mozku a dosud zde setrvává, zatímco já lamentuji únavou po další probdělé noci. Stále mi tam hraje, nemohu spát, zpívám si.

Přitom to zpočátku tak jednoznačně nevypadalo. Několik prvních poslechů jsem jen vykonal a až posléze došlo k nahlodání citlivých neuronů a následné mrtvičce. Nyní je album natrvalo zabydleno, za čelní kostí si zřídilo kvartýr a stalo se mým permanentním společníkem. A nevidím nejmenší důvod, proč by to tak nemělo být. Aenigma funguje skoro stejnou silou jako kdysi The Latter Rain. Deska z prvního pohledu a poslechu nesází na bombastičnost svých předchůdců, zejména debutu, který své ambice rozhazoval plnými hrstmi kolem sebe. Spíš se uchyluje pod jemný závoj, pod který je třeba se opakovanými poslechy vetřít. Až poté dojde k rozpučení chladem zataženého poupěte a my jako lačná včelka můžeme sát bohatý nektar promyšlených kompozic.

Album spadá do kategorie nahrávek, které nelze jednoznačně zařadit do nějaké škatulky, na to je příliš košaté a rozmáchle si bere ze všech stran plnými hrstmi. Tak jako v dřívějších dobách kapela vystavila na odiv svoje sklony k silným melodiím, které jsou jednak dílem instrumentálních kreací (ať už jsou pod jejich linkami podepsány kytary nebo klávesy) a jednak vokálních partů. Ano, zpěvy jsou velmi výrazným aktivem desky. Krom bubeníka se na nich podílí celá kapela a každý zde má svoji roli. Prim hraje drsný vokál, který koketuje s coreovou surovostí, ale nejednou zabrousí i směrem k blackovému murmuru nebo hlubokému dávení. Zkrátka rozmanitost jako na letní pasece. Nejsilnější momenty jsou bohaté na sborové zpěvy, které mi silou vyvolaných emocí zvedají chloupky za krkem. Vystupují buď jako hlavní prvek, nejčastěji v refrénech, jinde sekundují ostrému chroptění a tlumí dopad jeho zlosti.

Na Aenigmě se s ingrediencemi hospodaří moudře, kombinuje se a každá skladba má svůj osobitý výraz. Kdo si dá čas a „práci“, najde zde tolik materiálu k přemýšlení, že je toho na jedno album až moc. V případě In Vain se ukazuje, že se vyplácí si počkat až všechny nápady uzrají a teprve potom je pustit do světa. Tři roky mezi deskami jsou v jejich případě naprosto optimální a potom není divu, že si z nich sedám na prdel. Kombinační partie deathových barikád, které rozbíjí nájezdy dětských kočárků se slunečními paprsky v zádech, to je prostě lahoda slyšet a jen kamennému srdci se nezvýší tlak. Když v nastalém rozbíjení atomů nalézám prvky progresivních částic, už jsem naprosto ztracen a přísahám Aenigmě věrnost. Radost mi rozhodně nekazí ani občasné černé zálety, naopak, blacku je použito jen decentně, spíš pro samou rozmanitost. Je to zejména práce kytar, které útočí svým jedovatě bzučivým zvukem. Prostě paráda. S albem se loučím stylově, nechám se laskat posmutnělým saxofonem, který zní v závěrečné Floating On The Murmuring Tide. Sebevědomě se sklání nad hladinou rozlitých snů a nic nedbá na vzrůstající šrumec kolem ani divokou, blackově laděnou jízdu. Tahle skladba se ctí uzavírá celou kolekci a tvoří konec jednoho začátku. Tady kloubouk dolů, upřímně.