Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Stejně jako v případě recenze poslední desky Manes, přicházím tak trochu s křížkem po funuse, neb ani tentokrát se nejedná o naprostou novinku.  Za prvé mi to ale nedá a za druhé to benevolentnější pravidla Innocence přímo nezakazují, takže nic nebrání v tom, abych se podělil o vše podstatné týkající se posledního majstrštyku norských náladotvůrců In Vain, jehož název zní "The Latter Rain". V případě této kapely je třeba připomenout, že se jedná o takřka novou tvář na scéně, o kapelu velmi mladou a plnou čerstvých nápadů. Od svého vzniku se kromě "The Latter Rain" prezentovali jen čtyři roky starým EP "Wounds", které jsem ale neměl tu čest si vyslechnout. Co jsem měl však možnost zaregistrovat, je informace, že In Vain ve svých počátcích holdovali kloubení melodického deathu a thrashe, proti čemuž nic zásadního nemám, ale jsem vskutku rád, že se vydali zajímavější cestou. Dalším kladem je rozhodně zavítání pod křídla ambiciozní a schopné firmy Indie Recordings, která jak se zdá, má na talenty čich (vedle In Vain mám na mysli slibné blackoše Iskald). A vlastně nejen na talenty, ale zřejmě si získala respekt i u těch zavedených jmen, namátkou Keep Of Kalessin, Vreid a nově i samotných Borknagar.

U "The Latter Rain" se můžeme těšit na desatero neustále se měnících a dozrávajících skladeb, které sice zabírají plochu více než jedné hodiny, ale na druhou stranu ani chvilku nenudí. In Vain totiž velmi tvárně dokáží jednotlivé tracky napěchovat množstvím hudebních ingrediencí, jejichž užití by zřejmě při nedokonalém zacházení leckomu přivodilo nemalé potíže. Ze začátku jsem k této skutečnosti přistupoval až s nedůvěrou, protože jsem nedokázal pochopit, že když se chce (a hlavně se na to má), všechno jde. A tady to jde velmi přirozeně a lehce, až podezřele, člověk je fakt překvapen. Co se týká stylových pochodů In Vain, tak kapela tvoří takový propletenec který začíná někde v melodickém gothic metalu, pokračuje přes blackovou epičnost a kletí, prolétne i kolem tradičně netradičních avantgardních serpentýn a nemine ani křižovatku s progresivním rockem. Celá ta dlouhá cesta ubíhá náramně. Kdybych měl pro lepší orientaci ještě o něco víc přiblížit dění na desce a použít přirovnání k jistým interpretům, použil bych jména jako Arcturus, In The Woods a třeba taky Moonspell nebo Tristania. Každý si ale může dosadit dle svého uvážení, nic není nemožné. Jedna věc je ale hodně jistá, a to originalita a schopnosti In Vain dovést svou práci do zdárného konce, tedy bez žádného vykrádání, jen letmých připomínek.

Po bojovně laděném intru, které ničemu neuškodí, se k nám bez pauzy řítí náklad jménem "In The Midnight Hour", který hned jako první naplno rozbaluje balík překypující překvapeními a nečekanými zvraty. Od toho má song taky svých deset minut, které bez problémů využívá měrou vrchovatou a přináší symbiózu stylů, které jsem již zmiňoval. I po tak dlouhé době, co "The Latter Rain" poslouchám, mám stále pocit, že hned tato skladba je tou nejlepší z alba. Asi je to tím správným nakopnutím, drajvem bez slitování. Myslím, že nemá cenu album za každou cenu pitvat song od songu, protože bych nerad vyčleňoval jednotlivé části mozaiky. Je jedno jestli posloucháte další bohatě vybarvený výjezd "Det Rakner!" nebo například zadoomanější "The Titan". Délka skladeb pohybující se od pěti do deseti minut dává In Vain možnost naplno vyjádřit své pocity, čehož beze zbytku využívají.