Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Taky patříte k těm, co přísahají na obludnou legendu blasfemického death metalu „Onward to Golgotha“? Přiznám se, že byť jsem si vždy našel cestu a oblíbil si s občasnými výhradami i ostatní počiny americké veledůležité stálice Incantation, vždy se mé nevděčné ucho vrátilo k dávnému kultu, který září z pekel už dvaadvacet let. Je mi jasné, že někteří z následovníků „OtG“ jsou mnohokrát kvalitnější, ale už se nikdy nepřiblížili oné ohavnosti, chladné krutosti a kacířské bezbožnosti jako právě na debutu. Nicméně jsme v roce 2014 a Incantation je tu opět s novou fošnou, na kterou jsme nemuseli tentokrát čekat tak dlouho jako v předchozím případě a opět vychází u francouzského labelu Listenable records. Ten pak novinkové album „Dirges of Elysium“ vydává jak na klasickém CD, tak na digipacku, což ale není neočekávaná zpráva, že?! Pro fajnšmekry pak vychází „DoE“ ještě na černém nebo v limitované edici na červeném průhledném vinylu a to si myslím, že může být náramná chuťovka pro oko.

Bezesporu se všichni shodneme na obrovském významu této smečky, která svým uměním a kouzlem ovlivnila celou řadu temně death metalových kapel. Zároveň se na rozdíl od leckteré dávné legendy od svého směřování nijak moc neodklonila a hlavně neodmlčela.

A jak si tedy stojí „Dirges of Elysium“? Asi největší překvapení způsobí hned na úvod titulní instrumentální song, který je velice atmosférický v zaDOOMané náladě. Ostatně každý fanoušek Incantation ví, že i k doomu měla kapela vždy blízko. Ale na začátek desky je to silné kafe, které si ale zřejmě rozlijete po nástupu brutální jízdy „Debauchery“. Tady je už vše tak, jak má. Tradiční blast beatový nátěr amerického střihu se záhy vrátí do doomové valivosti a prakticky ukazuje posluchači, že nám chce udělat radost silnými nápady a propracovanou strukturou skladby. Zběsilá slayerovská sóla vraždícím způsobem trhají tvrdá kila. „Bastion of a Plagued Soul“ vás nenechá vydechnout. To přijde až „Carrion Prophecy“ ale jen k rytmickému házení hlavou nebo pogu v divokém kotli. Podobný scénář pak naleznete po celé hrací délce desky. Asi největší sousto si ukousli pánové v závěrečném, šestnáct minut dlouhém eposu „Elysium (Eternity Is Nigh)“. Funeral doomový hnus vás pěkně potrápí monotónností, táhlým growlem. Odlehčení naleznete až v posledních minutách, se kterými se pak s „Dirges of Elysium“ rozloučíme.

Po dlouhé době se culím nadšením z desky Incantation. Rochním se v ultra pomalém bahně, které se často mění v makabrózní brutální řezbu a naopak. Výborná práce s rytmy páně Severna podpořená výbornou Sherwoodovou basou kapele jen prospívá a je fuk, jestli se písně pohybují ve funeralu nebo naopak zběsilé rychlosti, i tak zůstávají rytmicky velice zajímavé. Navíc se mi tentokrát líbí i Johnův hlas, který krásně odporně buble pod povrchem a působí mocněji než dřív. To je dost zásluhou studia, což na koncertech neoceníme, ale nyní jsme u výsledku studiové práce, která je zkrátka úžasná. Produkce je vcelku průzračná ale pořád záhrobně podzemní a výživně zahuhlaná.

Díky této desce Incantation dokazují, že se s nimi musí ještě dlouho počítat a že nepatří do starého železa. Po rozporuplném „kambeku“ Massacre je pak „Dirges of Elysium“ vyraženým trumfem všem škarohlídům, kteří se již ušklíbali nad starou gardou.