Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Incubus na své nové album nespěchali a při počítání roků od předchozího studiového počinu Light grenades bychom se dobrali čísla pět, podobně jako u letošní novinky kolegů The Strokes. Tuhle partu sleduju už hodně dlouho a když o tom tak uvažuju, byla to jedna z prvních kapel, kterou jsem začal kdysi v historii poslouchat a kterou hlavně poslouchám do dnes (což se o mnohých jiných říct nedá). Samotní Incubus vznikli před úctyhodnými dvaceti lety a z nynější pětičlenné sestavy, vedené zpěvákem Brandonem Boydem, si tři mohou osvojit roli zakládajícího člena. Jak už to u tak dlouho fungujících kapel občas bývá, jejich tvorba za tu řádku let prošla jistými proměnami a tak z dřívějšího tvrdého rocku s velmi lehkým nakouknutím do metalových luhů se postupně stávala kapela ponejvíce rocková a snad díky občasným experimentům a celkem svébytnému pojetí si získala přízvisko alternativní.

Když byste protáčeli diskografii kapely ve svém přehrávači, na každé další desce byste poslouchali hudbu posunutou o malý krůček jinam a přitom stále typické Incubus. Ona zajímavá chemie se z mého pohledu zasekla na dnes již zmíněné nahrávce Light grenades, kde skladby zněly buď příliš předvídatelně, a nebo z nich byla cítit nepřirozená „nutnost“dělat věci jinak než minule. Tuhle desku jsem si pořídil čistě do sbírky, vracím se k ní jen málo. S o to větší zvědavostí jsem čekal, co nového přinese album If not now, when?, které vyšlo někdy v první polovině července.

Výsledek? Jedenácte skladeb, 50 minut a nejpohodovější album, které kdy Incubus vydali. Jestli se dřív dalo hovořit o rocku, tentokrát se dostáváme do vod ultra light, super soft. Uznávám, že po předchozí recenzi kolegy Victimera na novinku Iperyt, se posouváme k úplně druhému mantinelu a nebudu se divit, když se příznivcům UG black metalu začnou potit obličeje a rozmazávat líčení. Život je pes.

I když úvod vyznívá poněkud odlišně a navozuje atmosféru let 80. (podobně jako novinka zmíněných The Strokes), během okamžiku se tento pocit ztrácí. Zůstává hodně poklidná hudba, lehoučká kytara, decentní atmosféra kláves, překvapivě dobře slyšitelná baskytara a odpočinkové bicí. Vše zastřešeno typickým zpěvem dává ve výsledku písničkové album, které zní všelijak jen ne stereotypně a jednolitě. Přesto že je aranžování jednotlivých kousků hodně jednoduché, je celkem zajímavé pozorovat drobné rozdíly, které se asi nejvýrazněji projevují na postu Chrise Killmora. Tento chlapík, kterému rostou dredy s přibývajícím počtem alb, se tentokrát ujal kláves, piana, mellotronu, Hammondek a samozřejmě gramce a právě jeho příspěvek vytváří zajímavou atmosféru, která doznává zajímavých změn napříč albem. Kytary jsou dost odlehčené, často jen vybrnkávají pohodovou melodii a nebojí se pustit do čistě akustických pasáží. Velká, velká pohoda.

Incubus se prostě proměnili, vyměkli a i když do světa vypustili jako první singl skladbu Adolescents, která jakoby tvořila pojítko s předchozí tvorbou, ostatní materiál je jiný. Nechybí opět „tak trochu jiné kusy“, mezi které lze bez obtíží zařadit rytmickou Switchblade a samozřejmě předchozí In the company of wolves, která mi přijde jiná i zvukově a tak nějak k těm ostatním nezapadá. Celkem marně hledám nějaký naprostý hit, který býval na předchozích deskách nepsaným pravidlem, ale když tak poslouchám, on ani není potřeba. Skvělá záležitost je pátá Isadore ... a mohl bych vybírat dál.

If not now, when? je pohodička, kterou jsem už dlouho potřeboval. Je to album, kolem kterého je třeba chodit po špičkách a opatrně našlapovat, stejně jako tak činí francouzský provazochodec Philippe Petit, jehož fotografii z roku 1973 Incubus umístili na čelní stránku bookletu. Při poslechu zapomínám na všechny trable, mizerné zprávy, vyprázdněné norské zásobníky i krachující země PIIGS. Relax nikoliv laciný a jednoduchý, relax nápaditý a inspirativní.