Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Invidia je americká supergroup s lidma z In This Moment, Skinlab, Five Finger Death Punch a Downset, která svou činnost zahájila letos a aktuálně maká na debutním albu pod dohledem Logana Madera. Naproti tomu Indivia je italské trio původem z Padovy, které není supergroup a hraje už od roku 2014. Takže neplést.

Při pátrání po internetu najdete pod názvem této kapely zatím tři vydané nahrávky, z nichž dvě jsou prakticky jen singl a jedna krátkometrážní EP, přičemž všechny dohromady spojuje záliba v animovaných obalech, ze kterých minimálně ten k The Green Planet je, když už ne povedený, tak alespoň vtipný. Pak se taky dočtete, že kapela hraje instrumentální stoner doom metal s prvky psychedelie, což je kombinace (občas s lehkými obměnami), která se začíná objevovat na můj vkus až příliš často. Jenže stejně jako nejde urychlit růst vousů (a co by za to některé kapely daly!), tak nejdou ani ošidit učednická léta a na pozici mistra je třeba dlouhé a trpělivé práce. A pokud jde o učednická léta, jsou Indivia řekl bych v nejlepším.

Nové album Horta, které opětovně recykluje dříve vydané songy a přesto tak tak překračuje půlhodinku hracího času, vyjde ke konci září na italském labelu Argonauta Records a právě z těch míst k nám připutovalo na poslech. Vzhledem k minulosti kapely pokračuje i novinka v nastoleném trendu nepovedených animovaných obalů a hned zkraje servíruje kytarově podladěnou instrumentálku Dhrama, ze které je hned všechno jasné. Především tedy značná porce nezkušené naivity a pak hlavně skladatelská a hráčská skromnost. Kulantně řečeno.

Hudební výraz Indivia by šel zařadit někde na pomezí uvolněnosti My Sleeping Karma a údernější polohy Karma To Burn. Právě fanoušci z těchto táborů by zde mohli hledat další potravu k přežvykování, kdyby ale Andivia hráli co k čemu a nepůsobili dojmem přehrávání stupnic (hlavně v Hyperion a vlastně nejen tam). Skutečně jsem občas na vážkách, jestli kapela už hraje, nebo ještě ladí a zkouší aparát. Dojem low-budget produkce ztělesňuje i syrově vyskládaný mix s vytaženou a dřevně drnčící baskytarou, což pro někoho může být to pravé ořechové, nicméně zásah shůry v podobě zdravě kritického zvukaře by se hodil.

Celé to má vlastně takový punc undergroundu, ještě do nedávna ruční DIY výroby cédéček, hraní po sklepech a akcích pro dvacet lidí. Proč ne. Nemám nic proti tomu a je docela možné, že právě na takové akci ve sklepě (vzpomeňme již nefungující brněnský klub Boro) bychom si s Indivia dobře rozuměli. Jenže poslech desky doma je střízlivý proces a střízlivě je třeba napsat, že Horta je slabota a že kapela bude muset ještě hodně cvičit, aby ten psychedelický stoner doom s člověkem trochu zamával. A aby nepůsobil dojmem slabého odvárku pro nevítané hosty.