Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Inez - Now

InezNow

David19.7.2019
Zdroj: CD v papírovém přebalu // promo od Mystic Production
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm, PC
VERDIKT: V případě vnímání Now více než kdy jindy rezonuje paralela odvěkého dilema náhledu na množství kapaliny uvnitř skleněné nádoby. Je na vás, jestli shledáte její útroby poloprázdné nebo poloplné. Tentokrát volím s klidným svědomím první variantu.

Nasměrovat své umělecké ambice do folkových vod se jeví tak trochu jako sázka na jistotu, s níž se nedá trefit vedle, tedy alespoň ne moc. Ines Brodbeck, zcestovalá Švýcarka s kubánskými kořeny po svém otci, absolventka Basilejské konzervatoře, k rozhodnutí vydat se na dráhu muzikantky na volné noze dospěla zřejmě z jiných pohnutek, než zajištění pravidelného přísunu likvidních prostředků k proplácení složenek, nicméně chopit krk kytary, obklopit se schopnými muzikanty, kteří dokáží vyloudit z rozličných nástrojů více méně exoticky znějící tóny, decentně rozhoupat zbytečně nespěchající rytmus a celé nechat volně plynout není v zásadně nic pobuřujícího, vlastně jde o celkem fajn přístup, proti kterému nemám vážnějších námitek.

 

Zmíněný model si dozajista své příznivce najde, to je bez debat. K zaujetí širšího spektra posluchačů je ovšem zapotřebí víc, než pouze řemeslně velmi dobře odvedená práce. A právě zde se dotýkáme největší, nikoliv jediné, bolístky celé záležitosti dle promo materiálů velmi originálně pojmenované „Mystic Americana Desert Pop.“ Jakoukoliv nadstavbu „obstojného řemesla“ hledám bohužel marně. Většina skladeb postrádá výraznější motiv, který by dokázal posluchače vytrhnout z letargie. Ines se většinu času brodí od nikud nikam a pokud na povrch vyplave slibně se rozvíjející linka, tak jako v úvodu Rising Sun, vzdáleně evokující velikány Dead Can Dance, skončí přesně tam, kde začala, utopená v tichu a zapomnění. Je mi jasné, že prvotním záměrem nebylo stvořit hudbu plnou zvratů, objevných, netradičních postupů a technických fines. Ale jestliže se někdo rozhodne drnkat na strunu citu, prožitku, potřebuje zákonitě probudit na straně příjemce emoce, ideálně pozitivní, což se zde bohužel příliš nedaří. Veškerá snaha vyznívá, i přes znatelné úsilí, ploše a jalově. Je možné, že jsem pouze cynický, citově vyprahlý ošklivák, ale také je možné, že si Ines ukousla prostě jen moc velké sousto…

 

Jako jeden z mála světlých bodů v rámci celkového kontextu vnímám zakomponování španělštiny – zde se Ines pohybuje jistě a bez zaváhání, nicméně v případě anglicky zpívaných pasáží je situace o poznání horší. Tvrdá výslovnost, navíc umocněna ne příliš poutavými texty, veškerou mystiku spolehlivě posílá kamsi hluboko pod drn. Předposlední Nothing To Do With You zaujímá v tomto ohledu pomyslné smutné první místo. Situaci zrovna nezachraňují ani tři instrumentálky fungující spíše jako nedotažené vycpávky hluchých míst, než plnohodnotné články řetězu. Nejvýraznějším momentem alba pak bez větších výhrad a ošívání volím potemnělou Prophet, která i přes svou jednoduchou stavbu nepostrádá příjemně mrazivou atmosféru a jisté kouzlo, jehož se jinde zoufale nedostává. Lví podíl na plusových bodech má především přítomný hlas Gabriela Sullivana dávající vzpomenout na kolaboraci Isobel Campbell a Marka Lanegana.

 

 

 

 

Přibližně zde výčet krásného, hezkého a úžasného končí. Není toho moc, ale ve stínu mého cynismu vlastně vůbec ne málo. V případě vnímání Now více než kdy jindy rezonuje paralela odvěkého dilema náhledu na množství kapaliny uvnitř skleněné nádoby. Je na vás, jestli shledáte její útroby poloprázdné nebo poloplné. Tentokrát volím s klidným svědomím první variantu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky