Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Infer - Aeon of Deathless Blight

InferAeon of Deathless Blight

Garmfrost14.8.2020
Zdroj: CD / promo od kapely
Posloucháno na: mini věž
VERDIKT: Aeon of Deathless Blight si na nic nehraje a přitom diktuje.

Už jsem myslel, že je po Infer ámen. Mezi třetím albem Sede Vacante Aeternum, které vyšlo pod záštitou brněnských Metal Swamp, a aktuálním Aeon of Deathless Blight uteklo dlouhých deset let vyplněných jedním EP a jedním split albem. Byl jsem zvědavý, jestli uslyším jejich typický deathový mazec s příchutí blacku, zda a kam se posunuli. V duchu jsem doufal, aby se moc nezměnili a pořád hrnuli svůj švédskem načichlou temnotu. Udělali mi radost, protože svůj styl zachovali, avšak posunuli se pořádně. Ovšem v rámci svého rajonu. Album bylo opět nahráno a prohnáno mixem u Martina Barly v jeho studiu, nicméně o mastering se tentokrát postaral samotný Magnus „Devo“ Andersson v Endarker Studiu, což výsledku pomohlo. Jsou tedy zachovány všechny poznávací znaky stylu Infer, nicméně vše se na pomyslné spirále posunulo o podstatný kus výš.

 

Je samozřejmé, že ani sebelepší zvuk nepomůže duchaprázdné blbosti, ale tohle naštěstí není případ Infer. Ti sice nikdy nesázeli na progresivní objevování nových směrů a cílů, ovšem díky velice schopnému muzikantství se jejich tvorba nešklebí malostí a ortodoxními mantinely. Tentokrát se mi zdá, že se jim podařilo stvořit dílo, které ortodoxní je a to že hodně, avšak zahrané s parádním nadhledem a s takovými možnostmi, o kterých by se klukům mohlo dříve jen zdát.

 

inferII

 

Aeon of Deathless Blight je oproti starším sourozencům album více hozené do blacku. Dřívější brutalita je tentokrát sofistikovanější, krapet melodičtější, to však nijak neubírá krutosti nového materiálu. A současně nepřináší odsouzení starších alb. Death metal je na albu všudypřítomný, ale na mysli mám death typu raných Hypocrisy, kdy z každého tónu cáká síra a pečlivě nastřádaná atmosféra plná nezkrotné zloby s hrubiánským řevem kdesi na pomezí obou stylů.

 

Devítiocasá deska neúprosně drtí posluchačovy smysly a lákajíc různými chytlavými riffy ho svádí k dalším poslechům, aby pod nánosem brutální palby uslyšel i ukryté poklady, jako jsou třeba takřka neslyšitelné klávesy v první půli Definite Reversion. V pomalém a melodickém stylu se s vámi kapela nerozloučí. Skladba postupně graduje a mění se v jednu z nejničivějších položek alba.

 

Doslova mlsám při poslechu kytarového dvojboje obou Peterů, kteří si své hrátky a divočení mohou dovolit, protože mají v zádech šikovnou rytmickou sekci Richarda D. a Roba K. Robo je nejen šílenec s rychlými údery a mocnou dvojšlapkou. Právě ve středním tempu prokazuje smysl pro pestrost a díky jeho hře je deska o poznání variabilnější. Pochválit musím i stylový booklet se skvělým front coverem rumunské umělkyně Luciany Nedelea.

 

infer

 

Aeon of Deathless Blight je zabijácké album! Na nic si nehraje a přitom diktuje. Tak to má být. Funguje zde vzácné rovnítko mezi obsahem a formou. Jednotlivé nápady jsou snadno poslouchatelné, srozumitelně podané a prosté vaty či průměrných míst. Takto má znít album zkušené kapely, která se nepotřebuje ohánět moderními trendy, ale kašle na prehistorii. Vše se pohybuje v rámci stylu, který Infer za ty roky vyvíjí. Abych se vyhnul přehnanému nadšení, dal jsem si od poslechu oddych. Vše si sedlo, něco dává větší smysl, něco menší. Nicméně Aeon of Deathless Blight je pro mě vrcholem dosavadní diskografie Infer a jedno z nejzajímavějších extrémních alb letošního roku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lord / 15.8.20 19:36odpovědět

Remeselne kvalitne odvedena praca, ale nie je tam nic navyse co by to odlisilo od zastupu inych black/death kapiel

Victimer / 14.8.20 14:56odpovědět

Souhlas, Infer nic nevymýšlí a rubou co umí. Poslední dny točím furt!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky