Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dlouho a ještě déle očekávaná nová fošna moravsko - slezských čerchmantů INFERNO zatím sklízí samou chválu a podotýkám, že plným právem. Od svých demopočátků k dnešku ušla kapela velkou cestu se vzrůstající tendencí. Když jsem loni četl report z nahrávání „Omniabsence Filled by his Greatness“ ve studiu Necromorbus pod producentským dohledem Tore Gunnara Stjerna, byl jsem navnazen na nejvyšší míru. Rok jsme si počkali, díky laxnímu přístupu polských Agonia records, kteří vydání neustále odkládali a odkládali... No, raději toho nechme a vrhněme se na desku samotnou.

Jako první vás rozseká působivý cover v moderním hávu. Tímto krokem nám kapela dává na vědomí, že se hlásí k vlně, která nechce stát na místě a subžánr vyvíjí do dříve netušených směrů. Je-li tomu tak dobře a jak moc INFERNO přidává svoji trošku do mlýna, nechám na každém z vás. V každém případě se tato skupina kolem démona Adramelecha, jediného to původního člena INFERNA utrhla z řetězů nejen českých poměrů. Jestli budou mít štěstí a chuť i nadále tvrdě makat, mohli by se uvelebit na posedu mezi smetánkou black metalového kurníku.

Jako první věc, která mě zajímala, bylo, jak výrazně se podepíše zahraniční produkce věhlasného mistra zvuku Stjerneho na výsledné podobě nahrávky. Skladbu „The Firstborn of Murk“ jsem slyšel na koncertě, takže jsem věděl, do jakého zla jdu. Onen mix švédské a francouzské školy nenese ani náznak průměrnosti. Naopak mistrně vypracované kytary společně s basou jsou vskutku lahůdkové. Kapela sama chtěla, aby byl zpěv ponořen a nevyčníval z celku, i když si myslím, že je to škoda. Adramelech je obdařen fantasticky děsivým hlasem, který jednoho musí nadchnout svojí variabilitou. To vše zůstává skryto a mnohdy ani při důsledném vnímání nerozumím ani slovu. Když se rozparádí Sarapis, ostatní nástroje se slejou v celek a slyšíte pak hlavně hukot. Nebudu a ani jsem nechtěl příliš kritizovat desku, protože oprošťujíc se od zvuku jsem totálně pohlcen písněmi a hlavně kytarami, jak jsem výše poznamenal. I když se srovnávání s veličinami black metalu jako Ondskapt, BAN či Deathspell Omega nevyhneme. Musím skupině přiznat, že přestože slyším obzvlášť ty Ondskapt v období „Draco Sit Mihi Dux“, je INFERNO mnohem vyspělejší a zajímavější s hluboce poutavou atmosférou, která se neustále vyvíjí a mění. Okultní atmosféru svých vystoupení, kdy napětím nedýcháte, přenesla kapela na desku dokonale. To se každému nepodaří.

Ze začátku jsem se lekl stopáže jednotlivých písní, kdy se patero (+ intro) songů rozprostírá na ploše bezmála 50 minut. „Pervasion“ v úloze intra navodí onu majestátní atmosféru, kterou podtrhne už zmíněná pecka „The Fristborn from Murk“, nejdelší song desky. Chtělo by se říct, že se v ní kapela předvede ve vší své hnusné kráse, ale není to pravda. Všechny esa z rukávu nevysype najednou. I když jsem kritizoval zvukovou kouli, má něco do sebe, když se z ní začnou postupně ukazovat kytarové vyhrávky hodné mistra. Ska-Gula nemusím nikomu znalému českého podzemí představovat. Jeho umění jste si mohli užít už na parádních deskách dalších hvězd černého nebe Silva Nigra. U něho jsem se zastavil, protože jeho virtuozita je opravdu dech beroucí. Není jen technikou živ. Takhle nápadité kytary s psychedelickým odérem hodným starých Pink Floyd aby jeden pohledal. Pevně věřím, že o něm ještě hodně uslyšíme.

Stejně tak parádní jako kytary je basa, která zde nehraje druhé housle jako rytmický doprovod tvrdící sound. Nevím, co kde kdo hraje, ale o nahrání tohoto nástroje se postarali hned tři muzikanti. Ska-Gul sám a pak hosté O. D. a Beldaroh (ano ten Beldaroh). Miluji basu a tady si ji užívám plnými doušky. Na koncertech byl vždy v popředí zájmu sám frontman Adramelech a tak jsem se na něj zaměřil i na „Omniabsence Filled by his Greatness“. Dávno jsem se smířil s faktem, že další Štorm se na scéně zřejmě už nikdy neobjeví. Asi bych Adramelecha moc neuctil srovnáváním s kýmkoliv. Ani by to nebylo trefné a už vůbec pravdivě popisné. Srovnání mě napadlo jen z důvodu dramatického podání svého hlasu, absolutní síla a dominance projevu, uvěřitelnost zla, řinoucího se z jeho chřtánu a v neposlední řadě kvalita pěveckého nadání. Není mnoho vokalistů extrémního metalu, kteří dokážou svým řevem i zpívat. Adramelech to dokáže a velkolepě. Nesmím zapomenout na tlučmistra Sarapise, známého z mnoha dalších pojmů naší scény jako Žrec nebo Moravská Zima. Do blast beatů dokáže narvat spoustu vyhrávek. Nebojí se krkolomných změn v rychlosti a mnohdy se dere do popředí, aby udával vůdčí tep. Neztratí se ani v nejrychlejších místech ani v ponurém doomu, který má na novince také místo. Ale dost, nebo se bude kolega červenat.

„The Funeral Existence“ budou taktéž fanoušci znát z koncertů. „Revelations Through the Void“ mě dostává do kolen svojí aurou černé mše. Dokonalá hrůza jde ze závěrečné tryzny „Metastasis of Realistic Visions“. Každá s šestice skladeb přináší hromady nápadů, které by byla škoda minout. Nahrávka je docela komplikovaná a vyžaduje plné a opakované soustředění. První dojem temného black metalu pak střídá monumentální dojem špičkových hudebníků, kteří překročili řeku Rubicon s možným následkem, že si podmaní black metalový svět.