Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O díle karvinských Inferno jsme toho už napsali hodně. Každou jejich nahrávku rozebíráme, pitváme ji, užíváme si proměnlivých harmonií každého okamžiku. Od svých počátků ušlo tohle kombo neskutečnou cestu. Od klasických blackových postupů se přes psychedelické a okultně vesmírné dálavy Inferno nebojí dalších cest. Ve svém aktuálním počinu nazvaném The Anthropic Sophisms (On the Heights of Despair) se zaměřují na člověka. Více textovou rovinu nechci rozebírat, raději dám prostor Adramelechovi v našem rozhovoru.

Ve čtyřech kompozicích, tvořící scénář nového alba nedočkáme žádného zjemnění. Atmosféra je nepřející, odtažitá, často až nepřátelská. Právě v takových tendencích se pohybuje tvůrčí přístup včetně vokálních projevů. Zejména ty jsou nepřístupné nejvíc. Inferno se dostává pryč od zběsilých sypaček, pryč od tradičně znějícího black metalu. Ostatně tomu se kapela vzdálila už na předchozích nahrávkách. Tentokrát se však jedná o radikální řez směrem k avantgardě, svobodě, tísni…

Zatímco např. Paradeigma nabízela spoustu melodií, postupů darkwave vlny, The Anthropic Sophisms (On the Heights of Despair) tohle nechává za sebou bez povšimnutí. Zazní zde vlivy drone, psychedelie, možná sludge (zmutovaného k nepoznání), kusy industriálních mašinérií, experimenty se zvukovými šalbami, čímž je posluchači vystavena stopka. Poslouchat lze pouze na vlastní nebezpečí. Hrozí nepochopení, odpor a duševní krvácení.

V úvodní Fission of the Soul Inferno v podstatě poodkrývá skoro všechno, co album nabízí. Přesvědčujeme se, že styl kapely dávno přesáhl běžné metalové či rockové hranice. Kapelu je dobré vnímat v avantgardních rovinách, tentokrát jsou hmatatelnější než na dřívějších nahrávkách.

Adramelechův hlas je takřka nečitelný. Jeho projev je pro kapelu a nahrávku signifikantní. Je prostředkem, který vám buď zastaví přístup k Inferno, nebo vám naopak otevře bránu. Je syčivý, je jedním ze zvuků, je vzdálený běžně vnímanému zpěvu nebo screamu. Snažit se o popis hlasových kreací nejde zrovna nejsnadněji. Pro znalého tvorby Inferno budiž poznámkou, že Adramelech jde zase o něco dál ve svém nelidství.

Úlevu nabízí závěr Dekranos Katexochen (Mých smrtí je bezpočet, mých nemocí mnoho), který tíživou klaustrofobii na moment opouští, aby rozdmýchal běsnící démony a na chvíli nechal Inferno, aby uvolnili tlak řádnými blasty.

With Raving Mouths They Utter Things Mirthless, Unadorned and Unperfumed nejen vrací Inferno do světa psychedelie a industriálu. Objevuje nové vrstvy duševního pekla. Místy netušíte, zda posloucháte lidský hlas, samply nebo naefektované kytary. Podotýkám, že tepající úvod vychutnáte zejména v klidu, v noci. Ne ve vlaku, při cvičení, práci, nebo podobné činnosti. Skladba se postupně rozvíjí, v melodiích lze zaslechnout cosi z darkwave vln, disharmonicky rozladěných a uvolněně vnímat rychlý black metalový tah. Ten se očekávaně nezdrží dlouho, zpomalí, zmutuje a rozvrní drone vlny. Neklid v závěru dobrému pocitu nepomůže.

Závěr patří singlové a klipové tortuře Circulus Vitiosus Deus (The Infinity Ravages All). O této kompozici lze říct, že přesto že nabízí nejvstřícnější nálady, jde v hledání nových cest nejdále. Rytmické beglajty houpou tuhou kapalinu ovzduší. Tady je dobré zesílit zvuk a nechat se terorizovat.

Vizuální, hudební i zvuková rovina Inferna se ve filozofickém díle The Anthropic Sophisms (On the Heights of Despair) vzájemně rozvíjí. Inferno jde na své cestě bez ohledu na jakákoliv očekávání. Je mi jasné, že si získá stejnou měrou nadšené ohlasy i radikální odpůrce. Předpokládám, že ten, kdo došel spolu s Inferno až k Paradeigma, nemusí se obávat, že by nyní zabloudil a byl rozladěný. Tuším, že si The Anthropic Sophisms (On the Heights of Despair) dokáže získat nejvíce nových nemetalových posluchačů ze všech dosavadních počinů. Ne pro snadnost, ale pro otevřenost uprostřed absolutní uzavřenosti.