Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Inter Arma - Sky Burial

Inter ArmaSky Burial

Bhut8.5.2013
Zdroj: mp3 (192 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Nahrávka s roztodivnou chutí a těžko definovatelnými parametry. Jediné východisko, které mě napadá, je nominace na další album roku. Přeháním? Možná ano, ale zážitek je víc než silný.

Možná se budu už opakovat, ale svět je přehlcen hudbou a těžko vymýšlet něco nového. Nové věci sice stále vznikají, ale už těžko někdo může hovořit o nějaké progresi, avantgardě a obecně o průkopnictví. Daný žánr lze už jen zahrát dobře, anebo jej skloubit s něčím buďto odlišným, či alespoň vzdáleně příbuzným. Ovšem fúzování není také žádná novinka. Je to zřejmě důvod, proč hledám inspiraci v netradičních, eventuelně extrémních žánrech a snažím se (nejen tady) lovit perly, o kterých jsem dříve neměl ani tucha. Jedním z takových méně známých interpretů jsou Amíci Inter Arma, kteří v letošním roce vydali své druhé řadové album Sky Burial.

 

Zalíbil se mi obal a tak jsem si ty písničky sprostě stáhl. Kvalita empétrojky sice moc kladných slov neschytá, ale do toho se nyní pouštět nechci. Drobné hledání informací a už jsem měl přibližné kontury něčeho, co bych mohl očekávat. Ani nebudu rozepisovat podivná názvosloví žánrů, do kterých je různé zdroje bezlítostně vrhali. To nejdůležitější byl stejně poslech a vcelku jsem se na něj těšil… Jaký byl? Stál za to? Co první dojem? Nedočkavci stejně už zalistovali dolů na hodnocení, takže asi dopředu tušíte, že to stálo za námahu.

 

Dojem prvotní

 

S nadšením si nově stažené desky kopíruji do malého přehrávače, který mě každý den doprovází na hodinové cestě za robotou. Občas cestou klimbnu, jelikož mě ani leckterá novinka nedokáže udržet v bdělém stavu. A skutečně se přiznám, že i u Inter Arma se situace ponejprv vyvíjela naprosto stejně. Jakési malátné mžourání – pokles hlavy – usoužení se monotónností hudby a její bezbarvou strukturou. Náhle zaznamenávám nápadité pasáže s uvolněnou atmosférou. Poslouchám snad Pink Floyd? Ale ty jsem si tam nedával. Na malém modrém display se ukazuje název kapely. Náhle jsem lehce rozhozen přestupy, dravostí důchodců, tupým přesouváním bezedně spěchajících Pražanů, krátkou sukénkou slečny na eskalátorech a dalšími běžnými věcmi. Hudba jaksi zapadá a já se ji nedokážu plně věnovat. Později svůj sluch více napínám, neb mě zaujme zcela odlišná a snad i programovaná pasáž. Co je tohle? Opět letmý pohled na svítící obdélník a ejhle, pořád Inter Arma. Tomuhle se budu muset věnovat více…

 

Dojmy pozdější

 

Konečně nacházím trochu volného času a usedám k domácímu poslechu. Album na mne vyhrkne něčím zběsilým, s čímž se jaksi nemohu ztotožnit. Druhá skladba ve mne opět vzbuzuje dojem zmíněné rockové legendy. Později mne umělci vrhají do pomalých sludgeových vod a já se topím v nehostinném rašelinném kraji. Později mne uvítají jakousi podivnou improvizací a neustálou nervózní hrou, která se podobá koncertním vycpávkám, když někomu z kolegů praskne struna. Prostě ne a ne se ty nekonečné rozjezdy rozvinout a vyvrcholit. Takové a spousta dalších a dalších nálad se valí bez okolků ven z reproduktorů. Jsem zmaten, potěšen a sám vlastně ani nevím, co si myslet. Na druhou stranu si říkám, že to není nic tak světoborného a nového, vše mi přece něco připomíná, dohromady to nějak vykolejuje a třesky plesky, jak z toho ven. A pak jsem to přišlo…

 

Dojem výsledný

 

V útoku a toku vlastních myšlenek jsem se zarazil a konečně pochopil. To je přece ono! Tohle je hudba, která mě nutí o ní přemýšlet, která mě nutí se k ní vracet, která nezná hranice, nepotřebuje být někam zařazována. Našel jsem desku, která mne postupem času dostala do kolen. Našel jsem výtvor, který s chutí objevuji a na jeho další a další poslech se vyloženě těším a užívám si jej. To, co se mi zprvu tak moc nelíbilo, se nyní jeví naprosto odlišně. Střídání nálad, které jsem přijal jako ulítlé, náhle vykrystalizovalo v úžasnou souhru a podmanivou symbiózu. Vzniknuvší monolit nelze rozložit na dobré a špatné skladby, každá písnička má sice předpoklady k samostatnému dýchání, ovšem pospolu vytváří něco zcela jedinečného. Kdybychom ty písničky oddělily, dojem z nich by byl sice fajn, ale postrádal by tu záhadnou atmosféru, která kolem nich tiše pluje právě ve chvílích, kdy jsou si nejblíže – ve chvíli, kdy jsou Sky Burial, tedy kdy tvoří jeden celek – album.

 

Závěrečné shrnutí mohu napsat v superlativech. Byl by to krásný hold vzdaný tomuto dílu, ale body je si třeba šetřit. A to nejen pro tuto kapelu, ale pro hudbu jako takovou. Kdo ví, třeba se vynoří ještě něco, co bude daleko odzbrojující a uhrančivější. Sky Burial je přesto strhující práce, za jejíž kvalitou si stojím a možná až příliš nebezpečně pěji ódy na její počest.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

David Kasík / 8.5.13 19:03odpovědět

Fajn vzpomínka na sraz. Velmi zajímavá věcička, která rozhodně stojí za pozornost.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky