Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Intronaut - Habitual Levitations (Instilling Words with Tones)

IntronautHabitual Levitations (Instilling Words with Tones)

Jirka D.22.6.2013
Zdroj: 2x černá 12" gramodeska (# 9983171)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Celkově výborně zvládnuté album, instrumentální dovednost si podává dveře s muzikou, hledat je stále co a pocit přesycení jde jaksi mimo. Good job.

Po třech letech přichází technici Intronaut s novou deskou a její kvality jsou opět slušně vysoko. Můžeme tu diskutovat ubrání důrazu v nástrojích i zpěvech, ale takové diskuze k životu patří, stejně jako vývoj kapely, který můžeme pouze respektovat.

 

Edice pro gramofony vyšla na dvou deskách, u mě černých (u jiných možná barevných), v rozvíracím obalu standardních kvalit; neohromí, ale ani nezklame. Co naopak zaujme, je zvuk desek, od kterého jsem se v případě nových nahrávek odnaučil cokoliv čekat, protože bída dnes prodávaná v metalových (tvrdě rockových, HC, punkových, grindových,...) žánrech nestojí ani za psí štěk a tak jakýkoliv kousek, který hraje alespoň trochu obstojně, potěší. Reprodukovaný záznam desek je čitelný, nezahlcený a jednotlivé nástroje zní velmi obstojně. Výhrady by snad mohly směřovat k intenzivním pasážím (závěr „The welding“, „The way down“ a další), které znějí v lehce mlžném oparu a pak jsou to především činely, které v těchto místech ostrouhávají na důrazu. Zvuk činelů je vůbec zajímavý a vyplatí se jej sledovat, protože jejich intenzita je vedle ostatních nástrojů značně proměnlivá nejen skladbu od skladby, ale i v rámci jednoho songu. Upřímně – v některých pasážích by si prostoru zasloužily víc, naproti tomu na jiných místech (střední pasáž „Steps“, instrumentální závěr „Milk leg“,...) jsou vykresleny velmi chutně.

 

To basové linky Joe Lestera mají prostoru habaděj a vzhledem k jeho schopnostem se divit nelze. Nejvýraznější otisk zanechal ve skladbě „Harmonomicon“ (úvod bych tipoval na bezpražcovou baskytaru), ale hledat lze napříč albem a je radost sledovat jeho práci. Ono se vlastně nejedná o nic nového pod sluncem, technické zdatnosti Intronaut nejen v rytmické sekci se tradují už od počátku kapely a čekat něco jiného by bylo jaksi mimo. Mohl bych utrousit onu důležitou větu, že instrumentální forma nevítězí nad muzikálním obsahem a že prázdná exhibice se nekoná, ale i to skoro samozřejmě vyplývá ze známých faktů. Intronaut velmi slušně balancují na hraně mezi instrumentální zdatností a přirozeným muzikantstvím, umí vystřihnout složitou pasáž a následně se přímočaře rozběhnout bez odboček stranou (i když těch přímých čar tu mnoho není). Za zcela bravurní záležitost považuju „A sore sight for eyes“.

 

Podstatnou úlohu hrají i vokály, kterých se společnými silami ujali oba kytaristé a mnohdy těžko hledat vůdce. Ono je občas celkem problematické rozlišit, zda se jedná o nějaký echo-efekt či o duet, ale výsledek vytváří zajímavý dojem prostorovosti a tento přístup vokální linky skvěle zintenzivňuje. Proč ne. Brblání nespokojence lze zacílit na některé hodně čisté pasáže, které nejsou úplně pinktlich (např. skladba „Blood from a stone“), ale jinak lze přijímat s pocitem spokojenosti a hladit si bříško.

 

Celkově jde o výborně zvládnuté album stojící někde mezi Mastodon a The Ocean, přesto stojící na vlastních nohách a bez zaváhání identifikovatelné. Instrumentální dovednost si podává dveře s muzikou, hledat je stále co a pocit přesycení jde jaksi mimo. Good job.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

-krusty- / 8.11.13 23:31odpovědět

Tohle album je pecka. Jirko, díky za seznámení s touto partou.....

Victimer / 22.6.13 14:22odpovědět

Zpočátku mdlé a nenápadné album časem rozkvetlo mezi ty lepší co jsem letos slyšel. I takto zkrocení Intronaut mě baví a hodně. 80%.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky