Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

To se sice řekne sludge metal, jenže kolikrát to není úplně jednoznačné. Samotné bahno dokáže potrápit a což když z něj navíc syčí výpary bahenního plynu načichlého černým zlem. Tak se tomu děje v případě německé kapely Irden z Osnabrücku. Ta nám strká pod nos hodně živelný a taky příjemný poslech jejich debutního alba Eins, tedy prvního a snad ne posledního v pořadí.

Na první desku jde o silný matroš a od začátku mám jasno, že jde o něco výjimečného. Album si sice Irden museli vydat sami, ale myslím že nebude dlouho trvat a nějaká firma je vloží do svého perspektivního plánu. Eins je dospělá nahrávka s výrazem protřelého karbaníka, který ví, jak se v určité situaci správně chovat. Vychází z podmanivého, nízko laděného soundu, který se drží u podlahy a tam převaluje mračna prachu. Příjemné melodie neoslňují kdovíjakou originalitou, přesto se dá mluvit o jasném charakteru. Protože kdyby se mě někdo zeptal co mi Eins připomíná nebo ke komu bych Irden přirovnal, jen těžko bych ze sebe něco dostal. Tady bez výjimky platí, že je třeba si albem projít sám. První známky vlastní tváře slyším ve všudypřítomném lehkém šumu, který se skrývá pod nástrojovým dováděním. Zprvu ho ani nepostřehnete, ale když jsem se už asi popáté koukal z okna, jestli prší, uvědomil jsem si, že ten podvědomý šum vychází z bedýnek.

Dominantním pánem nahrávky, která o pár minut přesahuje půl hodiny, je jadrný sludge metal. Příjemná délka alba odpovídá váze materiálu a tady Irden dokázali s citem vybalancovat rovnováhu. Hudba mnou protéká jako voda a ani jsem si nevšimnul, že se blíží konec. Je to asi tím, že kvartet poměrně dlouhých skladeb, které všechny přesahují osm minut, kolem sebe rozhazuje nové a nové zážitky. S nadšením lapám bubliny nápadů a těším se na další. Asi je jasné, že pokud by se album klonilo pouze k jednomu stylu, bylo by to jasné, sice poctivé, ale předvídatelné album. Avšak Irden cítí, že pokud chtějí sáhnout hlouběji do posluchačovi duše, musí ho neustále překvapovat. Proto vložili do Eins hezkou řádku černozemních reminiscencí, které na sebe často sebevědomě přebírají celkovou pozornost. Problesknutí zrůdné tváře Satyra ve skladbě Abschied je jen jedním okamžikem z mnoha a za chvíli nám nepřijde vůbec divné, že posloucháme typický black n´roll jako vypadlý z pera Satyricon.

Celá koncepce alba je pojata velmi progresivně, ale zároveň s citem bez zbytečných exhibicí. Nejsou zde žádné sólomanýry ani exhibice. Eins šlape jako stroj, kde jedna součástka spoléhá na druhou. Jestli někoho v jedné ze skladeb překvapí ptačí zpěv, je to jen jeho vlastní vina a známka nepřipravenosti. Takže závěr: tuhle desku doporučuji všem nehledě na škatulky. Je tak objevná a návyková, že mě osobně by mrzelo ji opomenout.