Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Babylón, potažmo celé období sumerské civilizace je bezbřehou inspirací pro mnohé umělce. Tvrdý black / death metal nevyjímaje. Před pár lety tak vznikla další kapela, čerpající témata právě z tohoto období. Jde o švédskou sebranku Irkallian Oracle, která v letošním roce vydala své druhé album s názvem Apollyon. Je to další kus něčeho, co zahýbe dobrou náladou.

Už od prvního kontaktu s deskou je celkem jasné, na kterém bitevním poli se tu budeme pohybovat. Obálku totiž zdobí malba, jejíž autor (David Herrerias) má pro podobné infernální výjevy cit. Vzpomenout můžeme například na předloňské úchvatné dílo Ego Dominus Tuus od amerických Nightbringer. Je to jisté propojení vizuálu se zvukem a především hudbou. Podobné obrázky pak zpravidla bývají jistotou i kvalitní muziky, avšak znáte to o těch výjimkách a pravidlech. Irkallian Oracle jsou naštěstí zářným příkladem takové rovnice a hned s prvními tóny nové desky budete mít jasno.

Album zosobňuje hutný, těžkotonážní zvuk, který se valí a drtí. Těžce podladěné kytary zuří jak bouře a rytmicky nervní bicí pak zase okrášlují hru rituálním cinkotem specifických činelů. Něco podobného můžeme najít třeba u Chaos Echoes, jiné nálady pak hledejme u Portal, ale nezapomínejme, že jde především o vlastní tvorbu. Po celou tu hodinu hrací doby vás Irkallian Oracle nenechají vydechnout. Ono by to vlastně ani nešlo, když si uvědomíme podstatu desky v podobě obskurní invokace. Její průběh je čistě elementární a takřka nadpřirozený. K poslechu chovám určitou úctu a svátost, která je zároveň naplněna poslední skladbou s nekonečnou délkou dvaceti minut. Tehdy vše vyvrcholí v nicotné pulzující ticho. Onen závěr je právě něčím, co vás nakonec rozebere. Dlouhý song dokonaný prázdnotou neustále se vzdalujícího bytí. Je to snad jev smrti? Je to projev nepředstavitelného chaosu? Dráždivé impulsy se v neklidném poslechu jeví jako obyčejné ticho, ale soustředění napoví o jiné podstatě. Prostě síla.

Ano, deska je velice silná, svébytná a vyloženě zlá. To zejména díky již zmíněnému těžkému zvuku a chorobnému vokálu. Je však možné, že prakticky nijaký vývoj desky může na mnohé působit až příliš monotónně a vesměs nezáživně. Určitě je potřeba počítat s jistým opakováním, stejnavou atmosférou a žádným vstupem vnějších vlivů navíc. Tady už ale narážíme na potřeby konkrétního posluchače. Ti, kdož podobné spolky nervních tónů a intenzivně temného black / death metalu mají v oblibě, budou zaručeně spokojeni. Ostatní možná pokývou na pozitiva tajuplné nálady, ale hudebně nepolíbeni půjdou o dům dál. Ale takové vysvětlení snad ani není důležité, zejména tehdy, pokud jste dočetli až sem, z čehož hádám, že vás kapela zajímá.

Stručně lze říci, že Irkallian Oracle natočili dílo plné záhadného sumerského okultismu. Dílo, v němž se odráží leda tak kal a černota universa. Hudba působí rituálně a zároveň lehce disharmonicky a nepřejícně. Autoři se vás totiž snaží dostat do rohu, kde vyděšeni pokorně přijmete styl jejich hry a naplno se oddáte podivnému světu bizarních představ. Tenhle black metal s hrubou pokličkou deathu je zkrátka něčím, co na barevných představách nestojí. Je to čistá mše pro oddané a snad i zaprodané, veselosti a vtípky se tu nenosí. Ačkoliv by jako anekdota mohlo zapůsobit zařazení takové kapely na jakýkoli z tuzemských velko-festivalů. Na takové akci by zkrátka kapela postrádala atmosféru a sílu. Proto se těšme na září, kdy jejich hudbu (snad) náležitě pohostí klub Futurum.