Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bylo by dobré vysvětlit drobné nedorozumění, nebo změnu názvu. Zřejmě nebudu sám, kdo se domníval, že Skuggsjá je nově vzniklým hudebním organismem, kapelou, ve které si dali dostaveníčko dva přátelé, aby spojili světy Enslaved a Wardruna v jeden a vzali mnoho let proveřované folk-metalové spojení do svých rukou. Ale ono je to s tím názvem trošku jinak. A kdo ví, jak k tomu v době jeho vzniku přistupovali sami autoři, ač bych je jen nerad obviňoval, že v tom sami ještě donedávna neměli jasno. Věc se má tak, že poté co vyšlo nové album Hugsjá zastřešené jmény Bjørnson & Selvik, bylo tak nějak logické, že projekt Skuggsjá nemá formu kapely, nýbrž debutového alba, na které volně navazuje před pár měsíci vydaný druhý díl. No, a ani to nebolelo. Malá nejasnost je vysvětlena, pojďme bez rozpaků postoupit o krok dál.

Hugsjá je albem, které lze od prvotiny velmi snadno odlišit. Je sice podobně mýtické, temné a celým svým nitrem ponořené do severské mytologie, ovšem jeho kontury jsou o poznání jemnější. Nejedná se vyloženě o střet black metalu a folklóru, ale o výhradně dominující druhou položku, která šla do popředí a metalu je místo zdatného následovníka tentokrát upřeno. Až potom, jako dokres tváře Hugsjá, hledejme křehce vedené rockové či elektronické nuance a další (minoritně pojaté) doprovodné prvky. Jsou to totiž ony, kdo folklórně pojaté album doprovází.

Moc se mi líbí, že Einar jak dávný vypravěč dbá na dobře odměřenou dávku temnoty a napínavé atmosféričnosti a nedělá tak z Hugsjá pouhé přehrávání folkových balad ke klidné plavbě po moři a pití piva. Naopak, již na Skuggsjá bylo zřejmé, že spojení Bjørnson & Selvik jde do hloubky, nehoní si triko na folklórních tradicích, ale zajímá je zvuk, jeho detaily a možné posloupnosti. Tahle profesionální forma přístupu platí i pro druhé společné album, i když skutečná poutavost je v porovnání s předchozích dílem o poznání nižší. Má to co dělat s uvolněním více prostoru pro ryze folkovou tvář, kdy logicky ubylo možností jak namíchat výraznější koktejl severských přísad, které se tak v současném stavu rozdělení úloh spokojí s menším ovlivněním z druhé (čti rockové) strany. Pořád se však pohybuje ve sférách vysokého nadstandardu, to jen aby nevznikl dojem, že je Hugsjá nezajímavým, či dokonce zbytečným albem. To samozřejmě není.

Síla podmanivosti a překvapivosti šla dolů, neboť Skuggsjá v plné kráse předvedla různé varianty, jak naplnit spojení s typickými prvky pro Enslaved a Wardruna a nového alba se tohle rozevřenější spojení už netýká. Hugsjá zní klasičtěji svou orientací ve folklórním světě mýtických hymen, ale pořád je vedena rukou znalců natolik citlivě, že se člověk znovu dostane do prostředí, ze kterého se mu příliš nechce, neb je lapen v sítích hrdých rybářů a jejich historek natolik důvěrně, že nehnutě poslouchá neschopen úhybných manévrů zpět do reality. Můj vztah k druhé společné práci pánů Bjørnsona a Selvika není tak intenzivní jako v prvním případě, přesto jsem naladěn na podobnou vlnu a poslechy jako takové jsou příjemným zpestřením obyčejných dní, což je vůbec to nejdůležitější. Kvalita je nadále na straně autorů, byť bez momentu většího překvapení a stranou od až nekriticky přijímaného debutu.