Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
J Mascis - Tied to a Star

J MascisTied to a Star

David16.10.2014
Zdroj: CD, 4-panelový digipak, promo z české distribuce
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Absurdně nekomplikované, slastně antiumělecké, pitomě monolitické a přesto nakažlivé.

Ryze odpočinková záležitost, vítaná společnice k večernímu nadničímnepřemýšlení, bezcílnému hloubání napříč krabicí ničeho, sčítání populace hmyzu proniknuvšího skrze pootevřené okno vstříc mizernému světlu, generovanému imitací lampy původem z vietnamské tržnice prodávané renomovaným překupníkem za desetinásobek reálné ceny. Jednoduchost, nakažlivá poutavost, padesátá odmocnina z vlezlosti, J Macis. Místo chybně zvoleného interpunkčního znaménka na třetím místě dosaďte rovnítko. Záhada vyřešena.

 

Za čtyři hodiny vstáváte do práce, ale znovu mačkáte play, aniž byste měnili placku. Nakonec proč ne? Kolem klid, jen králíkárnami prostupuje pouličním osvětlením znečištěná tma středně velkého maloměsta, nalitý soused svůj boj s neprostupným zámkem vzdává u předposledního klíče a slastně odpadá vstříc náruči přilehlého křoviska uspokojen vlastní existencí, rozváleným poštovním schránkám uvědomělejších a nervovému šoku kolemskotačícího pudlíka navzdory. Ideální stav. J Mascis nechává rozeznít svou kytaru taženou kňouravým hláskem skrze noční oblohu jasnou jako slovo Boží. Tiše, nenápadně. Kdo chce, uslyší. Netřeba znásilňovat zasloužilé kondenzátory, kroutit vyšeptalé potenciometry, žhavit omšelé cívky polomrtvého zesilovače. Každý čas od času vytáhne svých pět minut odpočinku. Mysl přechází do úsporného režimu. Netřeba důvod k odporu. Absurdně nekomplikované, slastně antiumělecké, pitomě monolitické a přesto nakažlivé. Je čemu se divit? Chtěli byste usínat zaklíněni do slepého východu bludiště poskládaného z lega pomalovaného motivy obrazů Pabla Picassa, Josefa Lady a Karla Gotta?

 

 

Není marné čnít nad přízemností průměrných, ale nač ze sebe dělat pitomce… Racionální úvaha střízlivého konzervativce říká cosi o standardně provedeném cvičení na téma: „osobní zpověď stárnoucího rebela, protkaná nití vlastních prožitků dob minulých, únavné reality okamžiků přítomných, tužeb budoucích – dost možná uskutečnitelných, ale i těch jen stěží splnitelných.“ S výsledkem? Limitně se blížícím modusu příslušného výběrového souboru. Jistě, pro někoho správná úvaha… nicméně hudba není exaktní věda. A pocity nelze znásilnit vzorcem, rovnicí nebo elektronickou kartotékou. Zavřít oči. Sfouknout skomírající svíčku. Vnímat proužek bílého kouře pomalu vyplňující okolní prostor. Poslední hrábnutí do strun. Ticho. Chvíle mezi nebem a zemí. Deset let života navíc. Proveďte zkoušku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky