Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Jack White - Boarding House Reach

Jack WhiteBoarding House Reach

Victimer9.4.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / phone / minivěž
VERDIKT: Boarding House Reach je živý experiment na rockové hudbě. Co unese, co stráví a co ustojí. Whiteova sázka na pestrost přebíjí zarudlou uprcanost tradičních postupů, které fungují jako dřív, ale v úplně jiné dimenzi.

Když se vysloví jméno Jack White, každému se vybaví hlavně The White Stripes. Kdo je v rámci vnímání tohoto chlápka dál, vybaví si mnohem víc, ale pro začátek to bude stačit. Pokud jde o recenzenta, tak ten o tento druh muziky zavadí jen okrajově a pokud jde o The White Stripes, zná je víc z jednoho dílu Simpsnů, než aby měl nastudovanou diskografii a trousil vědomosti. Trefou do černého nazvěme až setkání s právě vydanou (už třetí) sólovkou. Boarding House Reach je album, které může patřit mezi ta přelomová. A když ne přímo přelomová, tak aspoň odvážná a dokazující, že experimenty v rockové hudbě odzvoněno rozhodně nemají.


To, co se odehrává na novince, je určeno uchu hudebního dobrodruha. Jack White jej v každém songu povodí dozvuky rockujícího žánru, který je sám o sobě k dispozici ve své dřevní podobě, ale jinak je soustavně máchán v další spoustě vlivů, symbolických útržků a na první pohled nesourodých spojení. Boarding House Reach si toho na svá bedra naložila hodně, ale tuhle zátěž nese v pohodě a nezakopává. Jde vzpřímeně, někdy se nám možná až vysmívá, jak zahraje etudu na téma možného zakopnutí a potom zase odkráčí. Je v tom lehkost, spousta kreativity a je v tom také cit pro kompozici. Jak ji neztratit z dohledu, ale mít ji pořád ve své moci. Boarding House Reach může sloužit jako příklad, jak si vyzdobit vlastní hudební tvorbu a nebýt přitom za snílka, co chtěl moc, nebo dokonce za hlupáka, co neví co chtěl.

 


Nejede přes závit, nepřepíná na stanici extravagance, jen posílá vzkazy z různých zákoutí, jejichž profilové fotografie si dle nejlepšího uvážení půjčuje a zase slušně vrací. Dělá rockovou hudbu plastickou a měnící se jako chameleon. Nenechává ji sedět na zadku jen ve společnosti kytary, basy a bicích. Chce od ní víc a víc do ní také přenáší. Krade, ale se stylem lascívního poutníka, kterému každá dá a každá nechá nahlédnout do své světničky roztouženosti. A vlastně proč ne, vždyť tohle by se dalo považovat za párování na úrovni. Žádná ukvapená rychlovka a pár slepených motivů s hlavním cílem šokovat. Když už šokovat, tak s rozmyslem zkušeného harcovníka, který nemá zapotřebí šlapat vedle.


Když si Boarding House Reach pustíte poprvé, může to zanechat pocit chaotičnosti, ale také nadhledu, který z toho jde hned na první dobrou. Pak už je to ve vašich rukou... Jsou tu tuny pojítek, které by snad ani neměly být pokoušeny, ale přesto se jimi lze řídit. Tohle album je totiž uřízený experiment. Je tu s námi špetka blues, rock n´roll v klasické podobě, aroma nevětrané garáže, je tu elektronika, je tu i gospel. Je tu klid i rozervanost a neutěšená touha posunout to statické dopředu. Hudbou, vokály a také hostujícími muzikanty, jejichž výčet jsem záměrně neuváděl, protože si nejsem jist, jestli by se na místo k tomu určené všichni vlezli. Bylo jich hodně a všichni jsou podepsáni pod silně proměnlivou povahou desky. Každý si může za dobře odvedenou práci zatleskat a dát si panáka. Jack White pak jako autor může i dva.

 


Jo, bavím se vážně dobře a přitom nejsem zdejší, ale náplava kdesi z horní dolní, kde hrozí v sálech metalisti a hardcore boys vás vyprovází ostrým pohledem boxera. Netvrdím, že na novince White kutí něco, za co by jej měl člověk uctívat a předhazovat na potkání těm, kdo ještě neměl tu čest. Ale přesto... Slyšeli jste v posledních týdnech či měsících podivuhodnější rockovou nahrávku? Takovou, která si hraje podle toho jak potřebuje a nehledí na dění kolem? Já tedy ne a proto se mi dostala tolik pod kůži.


Svého času byl podobným vizionářem Beck, který na to šel spíš ze strany folkového písničkáře, ale jako stejně odhodlaného vidím právě Whitea. A v takové Ice Station Zebra jsou si oba pánové velmi blízko i bez nápovědy. Klipovka Over and Over and Over má zase náboj jako prase a stačilo k tomu tak málo - nebýt prase a vytvořit chytlavou věcičku se zbožnými vokály a pár plastikovými pohony jinak výborné kytary, proložit to bubínky a tak nějak se tvářit, že je to naprosto běžný postup. A tak bychom si mohli povídat až do večera, rána a celý další den. Je v tom něco nad plán, něco co vše tmelí a drží pohromadě. Říkejme tomu třeba mít pod čepicí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky