Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tvorba Jag Panzer mi byla donedávna naprosto neznámá. Že už má kapela leccos za sebou na heavymetalových kolbištích, to je mi samozřejmě známo, ale k samotné hudbě tohoto souboru jsem se dostal až prostřednictvím novinkového klipu Burn, který představuje aktuální album „The Scourge of the Light“. Jednoduché video na jednoduchou skladbu by snad ani nemohlo vyčnívat v obrovském množství jiných souvisejících či nesouvisejících snímků, nebýt mého náhlého hladu po tradičních melodických texturách typických pro power metalové interprety. Možná to je tím sluníčkem, které do nás ve stále větších dávkách pumpuje své paprsky, každopádně novému albu Jag Panzer jsem dal šanci a ta nezůstala nevyužita.

Zahrnovat do recenzí zkratkovité biografie kapel už patří ke koloritu hudebního pisálkovství a já tentokrát neuhnu z cesty, neboť i pro mě jsou informace kolem Jag Panzer novými fakty. Nicméně věnovat se budu hlavně novému albu, takže historie opravdu jen krátce. Jag Panzer pochází z Colorada a jejich kořeny sahají až do roku 1981, kdy čtveřice původních členů (z nichž v současné sestavě působí hned tři „základní kameny“) formuje kapelu Tyrant. Pod tímto názvem však v té době funguje i jiná kapela z Kalifornie, takže nový název na sebe nenechává dlouho čekat a zhruba od roku 1983 se soubor honosí titulem současným. Debut „Ample Destruction“ vychází v roce 1984, ale kvůli různým personálním změnám je to na dlouho deska poslední. Jag Panzer se znovu dávají dohromady až o 10 let později a vydávají album “Dissident Alliance“, které ale podle obecného názoru fanoušků kapely nestojí za nic. „Moderní“ historie Jag Panzer se začíná psát až s albem „The Fourth Judgement“ (1997), jenž znamená oživení jména kapely i jejího renomé a status solidní power metalové stálice si Jag Panzer drží dodnes.

Důkazem toho budiž nové album „The Scourge of the Light“, které vyšlo koncem února u SPV/Steamhammer Records. Jeho mantinely jsou samozřejmě jasně definované a kapela se přes ně nenahýbá ani na vteřinku, ale jako řemeslné dílo je tato deska bezpochyby kvalitním počinem. Z toho důvodu jsem vlastně po albu sáhl. Abych si poslechl klasický power se silnými melodiemi a tvrdým metalovým základem. Jestli se vám zamlouvá onen klip (určitou uhrančivost mu nelze upřít), budete spokojeni s celým albem. O to více, že „Burn“ rozhodně není jeho vrcholem. Velký podíl na výsledném dobrém dojmu z desky má zpěvák Harry "The Tyrant" Conklin, který mimo jiné působil v osmdesátých letech v Riot. Skladby obohacuje svými dvoj- a vícehlasy, do zpěvu dává naprosto vše a je tím správným tahounem, jakého si podobné kapely cení zlatem. Ačkoli za své vzory označuje především Ronnieho Jamese Dia či Geoffa Tatea, v razantnějších polohách mi místy připomíná Roba Halforda. A přejdu-li od legendárních hlasů k mladším generacím, nejvíc mi jeho vokál evokuje německého bojovníka Andyho B. Francka z Brainstorm a Symphorce. Právě druhá jmenovaná kapela je pak Jag Panzer hudebně asi nejblíže.

Ale dost už přirovnání, pojďme na obsah. Úvodní „Condemned to Fight“ je tou pravou chytlavou a údernou skladbou, která dokáže posluchače uspokojit a navnadit na další dění. Druhý song představuje zvolnění, ale melodií přibývá. Refrén je skvělým představením vícehlasého arsenálu H. Conklina a jeho tesknost je poněkud nakažlivá. Ke svižnějšímu tempu se přes povedené „Bringing on the End“, „Call to Arms“ a „Cycles“ (to už není taková pecka) dostáváme k výborné „Overload“, která disponuje šlapavým rytmem a perfektním refrénem. Od úderné vypalovačky „Let it Out“ vede cesta k „Union“, která opět patří k tomu nejlepšímu z necelých 50 minut power metalové pochoutky „The Scourge of the Light“. No a to už se blíží závěr v podobě známé „Burn“ a epičtější „The Book of Kells“ , kde decentně zazní i mužské a ženské sbory jako vystřižené z „Mindcrime“, houslové aranže (ne poprvé) a další hezké vychytávky. Další z vrcholů nahrávky, který na sebe strhává pozornost i stopáží přesahující osm minut.