Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
James LaBrie - Elements of Persuasion

James LaBrieElements of Persuasion

Sarapis3.1.2011
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 Philips + sluchátka AKG K44
VERDIKT: James LaBrie po své „mullmuzzlerovské“ kapitole poněkud přišlápl plyn k podlaze a na „Elements of Persuasion“ to místy pěkně jiskří. Tvrdost je ale jen jedním z dílčích atributů tohoto alba, jemuž vévodí především silné melodie a svěží nápady v aranžích skladeb.

Vzhledem k nedávnému vydání sólového alba Jamese LaBrieho „Static Impulse“ by bylo na místě se vrátit k jeho první sólovce „Elements of Persuasion“ z roku 2005 a alespoň v krátkosti ji představit. Úplně první sólová deska to v LaBrieho kariéře sice není, neboť se v minulosti dvakrát realizoval v projektu Mulmuzzler, na jehož sestavě se dá vypozorovat zřetelná návaznost na toto album, nicméně právě až „Elements of Persuasion“ nese v hlavičce výhradně jeho jméno.

LaBrie se na tomto albu společně se svým rovnocenným kompozičním partnerem Mattem Guillorym prezentuje jako vyzrálý skladatel a s podporou silné sestavy talentovaných a ostřílených muzikantů za zády nabízí maximálně šťavnatý a překvapivě razantní materiál. Jestli na předchozí řadovce „Train of Thought“ domovští Dream Theater přitlačili na pilu a odhalili i určité thrashmetalové choutky, tak LaBrie se nebojí jít v tomto ohledu ještě dál. Hned první song „Crucify“ je pořádná thrashová jízda rychlých bicích a trhaných kytarových riffů, do kterých LaBrie pěje svým osobitým způsobem a vytváří tak sympatickou moderní kombinaci tvrdé instrumentace a melodické zpěvové linky. Výraz „moderní“ získává pevnější půdu pod nohama hned v následující skladbě „Alone“, která se zejména ve svém úvodu hemží počítačovými zvuky a samply, jež nepůsobí nijak rušivě a společně s modifikovaným zvukem kytar dodávají hudbě nezanedbatelný futuristický charakter. Inspirace nu-metalovým prostředím je více než zřejmá, ale kapela si z těchto končin vybírá jen opravdu to nejlepší. Ani třetí skladba v pořadí „Freak“ nezůstává v tomto směru pozadu a využívá výhod různých počítačových zvukových rejstříků a dynamické rytmiky, takže se na posluchače valí různobarevná koláž zvuků, která ruku v ruce se silnými melodiemi vytváří velice chutnou směs.

 


Zaměřím-li se na samotné písně, tak mi kapela nedává žádný prostor ke kritickému postoji. V konkrétním popisu skladeb předchozího odstavce bych mohl v pozitivním duchu pokračovat prakticky až do konce. Každá položka této dvanáctidílné sbírky je natolik blyštivá a příjemná na omak, že marně hledám část, která by mě nudila, nebo nedejlabrie otravovala. Kdepak, kompozičně je to špička a i když se na desce většinou neděje nic vyloženě neotřelého, poslech si nejde neužít. A to také kvůli poměrně neobvyklému zvuku nahrávky. Někomu by možná přišel suchý zvuk bicích a do červena zboosterované kytary v tomto stylovém odvětví jako neuvážilost a hazard s knoflíky ve studiu, ale ono to všechno dohromady skutečně funguje a LaBrieho týmu se tak podařilo vytvořit si na této desce originální sound. Ten dohromady s nadmíru vydařenými a na nápady bohatými skladbami tvoří výjimečný celek, který si tato sestava může s klidným svědomím dát za rámeček.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky