Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O polské blackmetalové družině Jarun jsme se ještě v rámci našich Ozvěn nebavili, je tedy nejvyšší čas to napravit. Původně Zagreusův projekt vzniknuvší v roce 2008 se po letech transformoval do podoby klasické kapely a Rok spokojnego słońca je už její čtvrté album. Pohledem zpět se Jarun utvrzovali v přesvědčení, že dát dohromady extrém, melodie a epiku může mít různé podoby, ale desku od desky bylo zřejmé, že kapela kompozičně zraje.

Jarun postupně narostla křídla a tento fakt nové album jenom potvrzuje. Hudba Rok spokojnego słońca totiž disponuje všemi prvky, které v minulosti Jarun do své tvorby absorbovali. Ideální ukázka jak spojit hrdost, svinstvo a kus přírody. Novinka je výpravná a plná nahrávka, ze které prorůstají na povrch kořeny a spojuje je vůle se vydat dál, hledět za obzor. Je to vyvážená deska, dostatečně ostrá a drzá, ale stíhá nahlédnout i do své přemýšlivé povahy, hloubavě se vlnit a nechat se prorůstat vlivy odjinud, někdy až avantgardně temnou nitkou (jen houšť!).

Kdybych měl aktuální podobu Jarun k někomu přirovnat, určitě ukážu na Wodensthrone a Winterfylleth, přidám k nim ukrajinské lesníky Drudkh a možná se aspoň z dálky podíváme do tábora Kroda, nebo zalevitujeme s Dordeduh. Jarun nám představují svůj Rok tichého slunce, prezentují se jako naturální vypravěči a umí se i pořádně splašit. Je to takové polské volání divočiny, starých obyčejů, ovšem se smysly otevřenými novým výzvám. Naturálie Jarun není zpátečnická, natož primitivní. Je otevřená, umí spojovat a říkat rázné ne! všem zaprděncům umazaných od uhlů.

Pod bezejmennou jedlí je vidět první sníh a nad hlavou svítí už ne moc ostré slunce, které už nemá zdaleka tolik sil jako na konci léta. Jarun umí vyvolat vyvolat jisté pocity a umí také přehrát místa a scenérie, kde se tohle klima a události k němu náležící hodí sledovat. S rozhledem do krajiny i sám pro sebe ve své hlavě. Hrát si s představami a pozorovat, jak si hlava přehrává účinky tohoto specifického období. Pak je tu jedna klasika, a to je sázka na rodný jazyk. S polštinou to mám ale jako vždy - jsme si blízko a přitom tak daleko. Někdy je to až protivné, jindy velmi inspirující a až umělecky ladné.

Jarun jsou ale dobří průvodci a jejich pohansky epický black metal má svá vřelá zákoutí, kde prostě chcete chvilku pobýt. I když se i těmto chasníkům stane, že na moment vypadnou z role a síly nabírají v místech, kde se ocitli jako nenápadní hosté. Příjemní na pokec, ale trochu neviditelní. Ano, jsou chvíle, kdy to vázne a člověk se musí štípnout, aby se utvrdil v tom, že se nic nezměnilo a že je tady stále s tou stejnou Jarunou jako na začátku. Ale i to má svoje kouzlo. Rok spokojnego słońca je každopádně sympatická nahrávka, ke které tíhnu a s kusem pohana v těle se k ní velmi rád vracím.