Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Jeruzalem - Utrpení, oběti a kati celibáti

JeruzalemUtrpení, oběti a kati celibáti

Bhut8.7.2025
Zdroj: CD //promo od kapely
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Máte-li chuť na heretický black, Jeruzalem nabízí možné ukojení.

Založit kapelu v roce 2006 a debutovat první velkou deskou v roce 2025 je hodno funeral doomového smýšlení, přesto se jedná o black metal, který nás však svými personáliemi odkazuje do kopřivnických hvozdů, kde se to hemží kapelami semknutými nejen výrazivem, ale i již zmíněnými personálními dispozicemi. To znamená, že některé členy můžete znát z těles jako Staroslovanská Pitka, Melissa nebo Deflorace – a tím seznam samozřejmě nekončí. To vlastně vysvětluje i tu prodlevu.

 

Považuji za důležité vypíchnout propojení s kapelou Staroslovanská Pitka, o které jsme tu již nadvakrát hovořili a pokaždé dospěli vesměs k podobnému úsudku. On ten Jeruzalem má totiž velmi podobné rysy. V tomto případě jsou však žerty ponechány stranou a důraz je kladen více na atmosféru, ze které dýmá historický kouř plamenů hranic, na nichž našla svůj konec řada nevinných obětí. Pokud větříte Kaplického Kladivo na čarodějnice, jste tu správně. Tahle nikdy se neomrzující tématika je vpálena do desky o síle silnější půlhodiny, rozdělené do pěti skladeb. Je to bolestí prostoupený black metal „naivního“ formátu – což lze považovat za záměr. Ale trochu si to všechno rozeberme.

 

Tak předně to téma. Čarodějnické procesy jsou ošklivou kapitolou lidských dějin – a nutno podotknout, že jejich určité obdoby se dějí neustále. Zde je však okatě pliváno do křesťanských dlaní a já tak nějak nevím, co k tomu dál říct. Toho už tu prostě bylo dost a dost – a pokud takové téma rozebírá nějaká česká kapela, jednoduše se neubrání využití úryvků z filmového díla Kladivo na čarodějnice. Tušíte správně – ani tentokrát nejste ochuzeni o připomenutí. Na jednu stranu se mi celkem zamlouvá vypravěčské propojení skladeb, gradace přednesu a občas šikovně zvolené slovní obraty, ale nedokážu se ubránit pocitu, že mi tohle nestačí. Řinčení okovů, praskot ohně a nářek je povinnost, bez které by se podobná nahrávka prostě neobešla. Tak to je.

 

 

Hudebně jsme si řekli, že jde o naivní black metal. To máte tak: existuje primitivní black metal, syrový raw black metal – a vždycky to bude myšleno trochu odlišně. V dobrém slova smyslu třeba Black Cilice, kde je to ohlodané na dřeň, kdy se při poslechu sebe sama ptáte, jak moc nihilistickou dávku dneska ještě snesete. Pak je tu primitivnost Jeruzalem, kdy se ptáte, kolik jankovitých metod ještě zvládnete. Kolega u kapely Staroslovanská Pitka uvedl žánr „ug metal“ – a to je, myslím, všeříkající škatulka, kterou můžeme s klidným svědomím aplikovat i tentokrát. Samozřejmě, Jeruzalem více klade důraz na blackové riffy a zvláštně uhlím a sírou pomazanou náladu. Jenže pořád je to takové nějaké neslané, nemastné. Chybí mi nějaký silný motiv, chytlavý element, odvážnější hrubá síla a drzost. Jsem náročný a protivný posluchač, vím to.

 

Rád bych tu vypíchl nějaký zajímavý úkaz, který mi tahle kapela přinesla. Ale musíte mi prominout – tohle je čistokrevný průměr a standard obyčejného black metalu. Na pád pod pomyslnou čáru domnělé průměrnosti to zase nevidím. Nějaké vyloženě velké chyby nebo amatérismus tu prostě není a je vidět, že autoři nad tou muzikou dobře přemýšlejí a mají jasné vize. Jen mi ten výsledek nevykvetl víc, než by bylo třeba. Přesto – máte-li chuť na heretický black, Jeruzalem nabízí možné ukojení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky