Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Jeruzalem - Utrpení, oběti a kati celibáti

JeruzalemUtrpení, oběti a kati celibáti

Bhut8.7.2025
Zdroj: CD //promo od kapely
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Máte-li chuť na heretický black, Jeruzalem nabízí možné ukojení.

Založit kapelu v roce 2006 a debutovat první velkou deskou v roce 2025 je hodno funeral doomového smýšlení, přesto se jedná o black metal, který nás však svými personáliemi odkazuje do kopřivnických hvozdů, kde se to hemží kapelami semknutými nejen výrazivem, ale i již zmíněnými personálními dispozicemi. To znamená, že některé členy můžete znát z těles jako Staroslovanská Pitka, Melissa nebo Deflorace – a tím seznam samozřejmě nekončí. To vlastně vysvětluje i tu prodlevu.

 

Považuji za důležité vypíchnout propojení s kapelou Staroslovanská Pitka, o které jsme tu již nadvakrát hovořili a pokaždé dospěli vesměs k podobnému úsudku. On ten Jeruzalem má totiž velmi podobné rysy. V tomto případě jsou však žerty ponechány stranou a důraz je kladen více na atmosféru, ze které dýmá historický kouř plamenů hranic, na nichž našla svůj konec řada nevinných obětí. Pokud větříte Kaplického Kladivo na čarodějnice, jste tu správně. Tahle nikdy se neomrzující tématika je vpálena do desky o síle silnější půlhodiny, rozdělené do pěti skladeb. Je to bolestí prostoupený black metal „naivního“ formátu – což lze považovat za záměr. Ale trochu si to všechno rozeberme.

 

Tak předně to téma. Čarodějnické procesy jsou ošklivou kapitolou lidských dějin – a nutno podotknout, že jejich určité obdoby se dějí neustále. Zde je však okatě pliváno do křesťanských dlaní a já tak nějak nevím, co k tomu dál říct. Toho už tu prostě bylo dost a dost – a pokud takové téma rozebírá nějaká česká kapela, jednoduše se neubrání využití úryvků z filmového díla Kladivo na čarodějnice. Tušíte správně – ani tentokrát nejste ochuzeni o připomenutí. Na jednu stranu se mi celkem zamlouvá vypravěčské propojení skladeb, gradace přednesu a občas šikovně zvolené slovní obraty, ale nedokážu se ubránit pocitu, že mi tohle nestačí. Řinčení okovů, praskot ohně a nářek je povinnost, bez které by se podobná nahrávka prostě neobešla. Tak to je.

 

 

Hudebně jsme si řekli, že jde o naivní black metal. To máte tak: existuje primitivní black metal, syrový raw black metal – a vždycky to bude myšleno trochu odlišně. V dobrém slova smyslu třeba Black Cilice, kde je to ohlodané na dřeň, kdy se při poslechu sebe sama ptáte, jak moc nihilistickou dávku dneska ještě snesete. Pak je tu primitivnost Jeruzalem, kdy se ptáte, kolik jankovitých metod ještě zvládnete. Kolega u kapely Staroslovanská Pitka uvedl žánr „ug metal“ – a to je, myslím, všeříkající škatulka, kterou můžeme s klidným svědomím aplikovat i tentokrát. Samozřejmě, Jeruzalem více klade důraz na blackové riffy a zvláštně uhlím a sírou pomazanou náladu. Jenže pořád je to takové nějaké neslané, nemastné. Chybí mi nějaký silný motiv, chytlavý element, odvážnější hrubá síla a drzost. Jsem náročný a protivný posluchač, vím to.

 

Rád bych tu vypíchl nějaký zajímavý úkaz, který mi tahle kapela přinesla. Ale musíte mi prominout – tohle je čistokrevný průměr a standard obyčejného black metalu. Na pád pod pomyslnou čáru domnělé průměrnosti to zase nevidím. Nějaké vyloženě velké chyby nebo amatérismus tu prostě není a je vidět, že autoři nad tou muzikou dobře přemýšlejí a mají jasné vize. Jen mi ten výsledek nevykvetl víc, než by bylo třeba. Přesto – máte-li chuť na heretický black, Jeruzalem nabízí možné ukojení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky