Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Malíř atmosfér, vizionář a zejména kultovní postava industrial metalového chlívku, Justin Broadrick, je zpět spolu s novým albem Jesu. S formací osvěžující hrubé monotónní riffy zasněným poryvem nebeských dálek. Za tu dobu se Jesu stali podobně jako Godflesh legendou s nezaměnitelným rukopisem. Diskografie v sobě nese nejen euforická díla plná překrásně se doplňujících protikladů, ale také pár nezáživných, hlušších míst. Mám tím na mysli hlavně poslední období a nějaká ta nevýrazná splitka či epka. K nemalé radosti pak mohu prohlásit, že do těchto míst album Ascension rozhodně nepatří. Naštěstí, protože to by už zavánělo vyčerpáním tématu a černými myšlenkami.

Novinka Jesu není ničím zlomovým, revolučním, nikdo to tak ani nechce, jen se podařilo dát dohromady uchu lahodící materiál. Snové party jsou zase těmi, co staví chlupy po celém těle do pozoru a vzájemné vyhovění si v překvapivě plodných pasážích má rozhodně svou úroveň. Ukrutná délka alba není na škodu, protože to v rytmech Jesu není nic nového a stále je co objevovat a když už se zdá, že vás nic nepřekvapí, tak kdesi z neznáma vyraší krásný atmo motiv plašící temné obavy.

Ascension je o naději, nepropadá se do deprese, nemaluje černými barvami, je relaxační, smířené a přitom poučné. Na druhou stranu je albem, na kterém lze lecos předvídat a domýšlet si. U Jesu jde ovšem o zcela normální jev. U novinky je nutné ocenit hlavně její nápady a nechat ji vykvést. Přiznám se, že jsem nad některými minulými minidílky Jesu propadal skepsi, takže patřím mezi ty, které nové album příjemně osvěžilo. Místy sice i ono vrávorá ve svém stínu a uspává, ale poté hřeje mimořádnou atmosférou a ztracenou pohodou. Tam, kde čas neúnavně spěchá, není prostoru ani pochopení. Je třeba snít své sny uzavřen ve strojírenskou kabinu, kde výhled na rozkvetlé louky křiví úsměv v pozitivní tvar.