Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
John Frusciante - To Record Only Water For Ten Days

John FruscianteTo Record Only Water For Ten Days

Sorgh19.10.2014
Zdroj: CD
Posloucháno na: Technics SL - PG 390/ Dual CV 1400/ JVC SP - D302
VERDIKT: Letos vyšlo nové album Johna Fruscianteho a názory na něj jsou rozporuplné. Taky zatím nevím, co si o něm mám myslet. Když chci jistotu, tak raději sáhnu do historie, kde je spousta cenného, léty prověřeného haraburdí.

John nebyl jen extravagantním kytaristou Red Hot Chili Peppers, i když s nimi dobyl největší pozemské slávy. Za zmínku stojí určitě jeho spolupráce s The Mars Volta, ale bylo toho mnohem víc. Neméně zajímavá je jeho sólová kariéra, kde se projevil jako schopný skladatel i jako citlivý člověk snažící se rozepřít těsnou konstrukci, kterou kolem sebe svým předchozím angažmá postavil. John není jen punk, prdel a divadlo, což dokázal na albu To Record Only Water For Ten Days, kde otevírá stavidla proudům citlivé poezie, snad v návaznosti na svoji drogovou kariéru.

 

John se ukazuje jako člověk schopný udělat si celou desku sám, ale hlavně dokáže složit silné skladby, které si svou neotřelostí samy otevírají dveře do tichých příbytků. V krbu praská oheň, na gauči pod loveckými trofejemi leží španělka, místo jako stvořené k tomu vyzpívat ze sebe všechny kostlivce a najít odvahu těšit se na další den. Ale kdybychom rozsvítili, zjevilo by se nám dobře vybavené studio se spoustou aktivovaných efektů, syntezátorů a světlo z krbu by muselo skromně ustoupit svitu počítačových monitorů. Tohle album se ani v nejmenším nespokojí s nálepkou analogového dítka zasmušilého folku, ale s radostí se nechává rozmazlovat elektronikou, která v zásadě intimní skladby dostává do naprosto odlišné dimenze. Nejvýrazněji se to projevuje u bicích, které jsou potomky umělé inteligence, zušlechtěné řadou efektů, echoes a temného dunění. Nic nezní přirozeně a ani se o to nesnaží. Zvuk blány aby jste hledali lupou, stejně ho nenajdete. Zato dostatek pseudočinelů, chřestítek a příslušenství v plastu.           


Nevím jestli stejným salónem prošel i jeho zpěv, ale často mi připadá, že nějaké udělátko zde sehrálo roli. Opravdově zní jen únava a léta divokého života, která se musela projevit. Ovšem díky za ně, protože jeho hlas tak patří k esenciálním veličinám, na kterých celá deska stojí. Když se ty suché hlasivky sípavě vydávají všanc  zahuštěné atmosféře synťáků, je to hodně silný zážitek a asi ho nenecháte jen tak plavat. U takového kytaristy jakým Frusciante je, patří skoro k povinnosti čekat, že kytary nebudou znít od začátku do konce stejně. Zvuk dělá tuhle nahrávku pestrou jako sbírku paroží na stěně. A to se v podstatě musíme spokojit jen s tlumeným cinkotem akustiky, který osvěží jen několik ostřejších hrábnutí do strun. Jen v těch několika okamžicích se mysl rozedírá na krev, protože co by to bylo za pokání bez bolesti. Tíživý smutek většinové terapie je však mnohem horší.

 



Celá fůra písniček mi vyvolává představu paralelního světa, kdy se v anonymním klubu seznámím s neznámou, zajímavou dívkou, se kterou znuděně vypadnem do nočního města a do rána se nestane vůbec nic. Ani se mi nepodaří nahlédnout pod závoj tajemství, které mi ji nekonečně vzdaluje. A přesto jsme spolu svým způsobem strávili noc. Tahle deska je jako ona - dává ti najevo, že je skoro tvá, ale stejně bude dál unikat a tobě zbude jen těžká hlava. Může to být zároveň krásné, ale spokojil bych se s měně intenzivním prožitkem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky