Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Jon Anderson - True

Jon AndersonTrue

-krusty-26.9.2024
Zdroj: 2LP
Posloucháno na: SONY CDP-270 / Technics SL D3
VERDIKT: Jon Anderson je gigantem, srovnatelným s Gabrielem, Bowiem nebo Collinsem. Ano, nešel nikdy naproti masám jako tito zmiňovaní, není to takový popíkář, ale jeho stopa v dějinách hudby je už teď otištěna výrazně hluboko. A pokud by tohle mělo být jedno z posledních alb, ne-li poslední, je to opus magnum par excellence non plus ultra. A to i navzdory ohavnému obalu. Určitě jej zkuste!

Můžeme být jedinečné osobnosti, se svojskými otisky prstů, s vlastní DNA, typickým stylem chůze a oční duhovkou… Přesto si myslím, že každý je nahraditelný. Nemyslel jsem si to vždy. Podvědomě jsem asi tak trochu nechtěl podvést moje idoly, vzory a oblíbence. Chránil jsem tak jejich jedinečnost. Ale jak šel čas, musel jsem uznat, že John Bush byl v Anthrax dobrý, Steve Hogarth dovedl Marillion do jiných, stejně kvalitních vod a Steve Tucker v Morbid Angel páchá fajn muziku dodnes.

 

I Jon Davison v Yes funguje dobře. A propós: Yes. O těch dnes bude řeč a zmíním je alespoň desetkrát. V tomhle případě jsem ovšem vzácně na vážkách v otázce nahraditelnosti.

Jak by řekl sir Humphrey: ano i ne.

 

Geeks500

 

Jon Anderson je zakladatel a ikona (nesnáším tohle slovo) progresivního rocku. Všestranný umělec, od kterého nemusím zdaleka vše, ale kterého je třeba respektovat. Trochu snílek, trochu infantilní hippie. S Yes nazpíval ta nejzásadnější a stylotvorná alba, spolupracoval s Vangelisem a už 23 let si hrabe na svém písečku na plný úvazek. A pozor: za měsíc slaví neskutečných 80 let. Loni měl výtečný koncert v brněnském Sono Music Clubu. Vystupuje, zpívá, nahrává a vydává. Netuším komu a kdy upsal duši. Je to anglický neřád, kterému závidím kreativitu a entuziasmus. Opakuji: 80 let. A jeho hlas neztratil naprosto nic ze svého kouzla. Pravda, jeho hlas je zároveň i tím, co brání lidem poslouchat alba jeho i kapel, pro které zpívá. Ten falzet není opravdu pro každého. Ostatně ani já nevyhledávám třeba takové The Cure právě pro Smithovo kňourání, Bowieho pro jeho lehce prkenný patos a Collinse nebo Mustainea pro jejich mečení. Přesto je všechny respektuji v úklonu.

 

 

Anderson se spojil s americkými The Band Geeks (v sestavě je Richie Castellano z Blue Oyster Cult), slovo dalo slovo a album je na světě. A proč ne? Ať si děda Anderson na stará kolena zablbne a kapela si napíše do sívíčka, že točila s Andersonem. První poslech je vlažný. Ale druhý, třetí a čtvrtý poslech mi zboural již dopředu postavené argumenty a názory. A jsme u toho výše zmiňovaného rozporu o nahraditelnosti a nenahraditelnosti.

 

Jon Anderson si pořídil hračku: nové Yes, kteří se jmenují The Band Geeks. Jsou to Yes v jejich nejlepší éře (ano, jsem při smyslech). Opravdu slyším Yes, kteří nahradili Yes. Neslyším revival, tribute band, kopii. Slyším sebevědomou, instrumentálně i kompozičně neskutečně nadupanou kapelu. Yes tedy byli nahrazeni téměř se vším všudy. Slyším typické wakemanovské klávesy, typickou howeovskou kytaru a bože netrestej mě, i typickou squireovskou basu. Slyším hudbu, kterou bych považoval za utajené nahrávky z dob Keys To Ascension (1996 – 1997), resp. bilanční Keystudio (2001) nebo The Ladder (1999).

 

Jon nosič

 

Na druhou stranu, slyším i Jona Andersona a úsměv se rozleje po celém obličeji. Protože tohle není napodobenina v podobě skvělého Trevora Horna, výtečného Benoita Davida nebo spolehlivého Jona Davisona (Yes vždy až nesmyslně hledali vokální kopii svého původního pěvce). Tohle je originál se všemi klady i zápory, se svými typickými klišé, svými melodiemi s lehkým dotekem naivity. Ač mi ta myšlenka za poslední roky párkrát proběhla hlavou, Anderson je asi opravdu jen jeden. Uznávám a už se nebudu přít. Slibuji.

 

Kroutím hlavou, protože první poslech jsem sám sobě komentoval slovy „proč poslouchat dokonalou napodobeninu?“, ale člověk je nostalgik a od středního věku se prostě rád vrací tam, kde mu bylo vždy dobře. A na tomto albu je dobře vše. Není to navzdory mým slovům kompletní a naprostá kopírka. Je to dokonalá variace na vrcholné období progresívního art rocku. Navíc se silným dotekem toho, který tento dinosauří styl tvořil.

 

 

Všímáte si, že vlastně nepíšu o hudbě samotné? Že se jen rozplývám nad touhle dvojitou dvanáctipalcovou plackou? O Yes jsem sem toho napsal už dost a poslední co bych chtěl, je čtenáře otrávit velebením hudby samotné. Poslech samotný už nechám na Vás. Mám něco doporučovat? Živou vodou politou True Messenger, křehkou Build Me An Ocean, houpavou Still A Friend…?

 

Ne nedůležitý dodatek: K Jonu Andersonovi patří i jistá naivita, sluníčkářství, optimismus a toxický idealismus. Tady se projevil i ve vizuálu. Myslím, že jsem nikdy v životě neviděl horší grafiku. Obal sám o sobě je hodně špatný. Anderson se musel pomátnout, fotit se na obal ve slunečních brýlích a ochmatávajíc kondenzátorový mikrofon. Pracky mu urazit – kdybych byl zvukař nebo focení přítomný estét. Do toho všeho photoshopová sluníčka a odlesky. Vrcholem je blyštivě zlatý švabach v názvu alba. Peklo. To platí i pro zadní stranu. Tady je všechno špatně, nezlob se Jone. Ale tak to dopadá, pokud grafiku povedeného alba svěříš nekriticky svojí dceři! Kde prozřetelnost přidala, musela asi i něco ubrat. Proč si staří matadoři nenechají poradit od někoho mladšího, svěžího a schopného? Tak jako třeba Deep Purple, kteří od alba Now What?! (2013) disponují nápaditou a moderní grafikou, která kupodivu skvěle doplňuje jejich staromilskou hudbu (album Infinite (2017) je v této kombinaci hudby a vizuálu vzorové). Jone, ty starý optimisto…vytáhni hlavu z písku!

 

P.S: recenzované album mne zastihnulo v období, kdy si jej na střídačku vrchovatě užívám společně s posledními Nile. A obě alba jsou si podobná v tom, že si zaslouží extrémní péči posluchačovu. Poslouchejte v klidu, pozorně a oddaně. Budete odměněni!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky