Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Určitě jde o zajímavou nahrávku v tom smyslu, že jsem vůbec netušil, že něco podobného se děje v Americe. A určitě nebudu sám, kdo při spojení americké kapely s termínem symfonický black nedůvěřivě pozvedne obočí. Nejde totiž vůbec o častý jev a od amerického black metalu jsme zvyklí čekat něco docela jiného.

Journey Into Darkness (opravdu, takhle originální názvy se stále daří vymýšlet) se nedá nazvat kapelou. Jde o projekt chlapíka jménem Brett Clarinse, který se evidentně inspiroval v evropském prostoru a musím přiznat, že během poslechu bych jen těžko hádal jeho původ za mořem. Jde o v podstatě neznámou záležitost (nedivím se) a to poměrně obskurní, která si od vydání debutu v roce 1996 dala na čas padla a vrací se až letos s druhým albem. Ale jen těžko se dá říct, komu je nahrávka Multitudes Of Emptiness určena. Sám nevím, jestli se mám smát, nebo to brát vážně, ale to ať si každý rozhodně sám.

Jak je patrné z prvních vět, jde v zásadě o jakousi formu black metalu, který se ovšem zvrhává kamsi do ambientních prostorů páchnoucích naivním zlem. V intru je obsažen snad celý vesmír podobných a vlastně už zastaralých nahrávek, které jsou dnes buďto legendami nebo upadly v zapomění.  Půlhodina vašeho času bude patřit dechu minulosti a je to jakoby po vás natahovaly pařáty staří a ještě nevyzrálí Dimmu Borgir, Diabolical Masquerade a jim podobní. Je mi líto zmíněných kapel, že je tady v souvislostech uvádím, ale zrovna mě nikdo další, komu bych se chtěl pomstít, nenapadá. Když pominu někdy opravdu vtipné, pseudoambientní pasáže, jakými je třeba čtvrtá "skladba" Desolation (Interlude), tak se místy daří vyniknout podobné atmosféře, které vládne lehce teatrální duch. Jinak je to jako za starých časů, kdy se na pouti v maringotkách skrýval pro děti utajený svět prvních automatů.

Smutné je, že rádoby zlé kusy vyvolávají jen chápavý usměv a člověk má chuť pohladit kloučka po hlavě. Jen ať si hraje, aspoň nezlobí. Co si myslet třeba o děs nahánějící Sending Death? Jestli je to myšleno vážně, tak potěš prso. Autorovi ambice nejen tady stékají po nezdolných stěnách hudebního průměru, o vyšších metách si jen může nechat zdát vlhké sny. Co říct závěrem, aby se zbytečně neubližovalo? Je fajn, že si Brett plní sny a dělá, co jej baví. Pro domácí karaoke v pohodě, ale na světové burze s tímto prostě neprorazí. Jeho duch dříme v dobách dávno minulých, což vůbec není špatně, ale ta jeho nápodoba je jen taková dětská hra. Chtělo by to přejít k filmům pro dospělé.