Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pozorný čtenář si jistě všiml, že jméno kapely Jours Pâles (v překladu něco jako šedé dny) se na našich stránkách nevyskytuje poprvé a že zhruba před dvěma roky jsme jej zmiňovali v souvislosti s vydáním debutní desky Éclosion. Právě tou se do světa melancholického (post) black metalu uvedl tento nový projekt, za kterým stojí především Spellbound – zpěvák, skladatel, příležitostný hráč na všechny možné nástroje a hlavní hybatel všeho dění kolem Jours Pâles, které po vydavatelské linii prozatím běží výhradně na Les Acteurs de l'Ombre Productions. Právě od nich nám na recenzi přišlo i toto druhé album, ale než se do něj naplno pustíme, připomeňte si kolegovu recenzi dva roky staré prvotiny (ZDE). Jen tak pro pořádek.

Druhá deska dostala jméno Tensions (Napětí) a na první pohled zaujme zcela odlišnou koncepcí grafiky. Zatímco titulní obrázek debutní desky dýchal lesem a tematicky byl ukotven v přírodní scenérii, novinková deska je cítit digitální modernou a virtuální, odosobněnou realitou. Pojícím prvkem by mohl být pocit jakéhosi odcizení a existenciálního strachu, protože ať už ta nahá postava schoulená v kmeni stromu, nebo rozteklý, jedním okem upřeně hledící virtuální obličej vyzařují stejné nebo podobné sdělení – tíseň, strach, obavy, úzkost, cizost. Odpověď na otázku, zda se tato témata a tyto pocity propsaly i do Spellboundových textů, pro mě není úplně jednoznačná, protože francouzštinou nevládnu a trávit čas jejich přepisováním nebo kopírováním do webového překladače se mi úplně nechce. Booklet tuto možnost nabízí, neb texty obsahuje, ale osobně mám rád, když je hudba natolik silná, že ve spojitosti s posluchačovou fantazií dokáže působit sama o sobě. Ano, vzpomeňme třeba na Alcest.

Z toho všeho už tak nějak přirozeně vyplývá, že hudba Jours Pâles bude a je hodně o emocích, o citech a pocitech a že namísto blackmetalového karabáče se vše bude točit spíš kolem melodií, kytar a zase melodií. Z tohoto pohledu je minimálně pro mě zajímavé, jak často kapela navzdory své i vydavatelské prezentaci utíká nejen z blackmetalového, ale metalového výraziva obecně. Jak často zní spíš rockově, jak nějaký mladší brácha starých Katatonia, z nichž si bere jejich depresivní, zamyšlený hudební přednes. Vedle toho si ale libují v poměrně dlouhých kompozicích a na album o devíti skladbách naplňují hrací čas krátce přesahující jednu hodinu, a nutno podotknout, že ne vždy výsledek působí zcela přesvědčivě. Už úvodní, téměř devět minut dlouhá kompozice lapá tak často po dechu, že jí místy začínám skoro až fandit, aby to vydržela až do konce.

Z tvorby Spellbounda je znát, že je to především srdcař a že i přes nesporný talent občas nehledí napravo nalevo a jde si za svým až příliš bezhlavě a bez korekcí zvenku. Nelze se pak úplně divit, že vedle vyloženě chytlavých, silných míst a skutečně dobře poslouchatelných melodií skladby občas sklouznou k poněkud triviálním postupům, k lehce prvoplánové až kýčovité formě a že to s tou melancholií a smutkem trochu přehání. Za mě jako za posluchače odstřiženého od textové složky hudba samotná nenabízí nic skutečně strhujícího a zcela upřímně jsem po několika posleších přestal nacházet jakékoliv impulzy, které by mě ponoukaly k tomu si desku pustit znovu.

Což může být můj problém studeného cynika, který si v nabízeném menu emocí neumí najít tu svoji. Z mé poslechové zkušenosti je album Tensions především hodně předvídatelné, málo odvážné jak ve skladatelské, tak v instrumentační rovině a prakticky plně naplňuje mou představu o průměrně dobře udělané desce. Ať nežeru, lehce nadprůměrné. A to ve všech ohledech – ať už se budeme bavit o solidně zpracovaném digipaku nebo o zvuku, který je v každém ohledu dnešní, ale zoufale sterilní, na black metal (nebo něco na jeho způsob) až heboučký, nebolavý, nekontroverzní a nezajímavý. Možná to zní až příliš tvrdě, ale není to tak myšleno. Ta deska není zlá, jen únavná.