Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Judas Priest - Demolition

Judas PriestDemolition

Bhut11.7.2020
Zdroj: různý
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Netradiční položka v diskografii velké kapely, přesto náležitě zdařilý a poněkud přehlížený kousek.

Prsty svrbí a chtějí se rozlétnout po klávesnici, aby napsaly zase něco z toho retro ranku. Už delší dobu mám tu potřebu. A protože není lepší retro než heavy metal, mám tu takovou perličku, která mi v nedávné době dorazila od jednoho discogs prodejce z Ruska…

 

Judas Priest je pojem, který stavím bez ostychu na stejně pevný a vysoký piedestal jako Iron Maiden. Tyhle dvě kapely jsou největším pilířem obecného povědomí o žánru metal. Dobře, ještě Metallica k nim asi taky patří, ale v době, kdy debutovala skrze Kill 'Em All, tak mejdni vydávali čtvrtou desku Piece Of Mind a džudas už plně pracovali na devátém albu. Ano, devátém. Když jsem tu kdysi psal vzpomínku na Iron Maiden, tak jsem sáhl po albu, které si každý s kapelou okamžitě nevybaví a nespojí. To samé hodlám učinit i nyní, protože ty výchylky v zažitých očekáváních a roztočení kormidel mě u kapel prostě baví. Takže na pořadu dne je album s pořadovým číslem 14 a jiným hlasem za mikrofonem, než je obvykle zažito.

 

Demolition. Tak zní titul nahrávky, kterou obdařil svým pěveckým výkonem Tim Ripper Owens. Byla to druhá v pořadí s jeho hlasem. Tou první se stal Jugulator s debilním obalem, ale opravdu působivou náplní. Upřímně jsem mezi oběma deskami dost váhal. Jsou totiž jiné, než jak, řekněme, klasická tvorba Judas Priest zní. Jenže tu stejně počítáme plus minus od roku '78 do roku '90. Zde si prosím povšimněte velmi podobného vývoje, který postihl i železnou pannu. Ta v určitém období rovněž vyměnila vokalistu, aby s ním natočila dvě desky, které se vymykají a které budí šťavnaté diskuze. V případě položek Jugulator a Demolition to nevidím vůbec odlišně. To prostě byly ty divoký devadesátý, kdy se bořily hranice na všech možných frontách a na všechny způsoby. Nikdo se neohlížel po tom, co asi tak posluchač chce, očekává. Nasrat!

 

Na první dojem je Demolition hrozně velkým albem. Přeci jen sedmdesát minut, třináct skladeb a přitom pořád heavy metal… tam prostě něco bude. Však berte v potaz to, že tahle kapela za sebou (ve výše zmiňovaném období) měla desky, které nabídly desítku skladeb většinou do čtyřiceti minut maximálně. A najednou tu máte o půl hodinu delší porci zábavy. To prostě musí být silná věc. Okem nostalgie to tak je, ale okem rozumu je Demolition přeci jen trochu vycpávkové a nějaké seškrtání by určitě bylo ku prospěchu věci. Ale tohle je retro a na retro se vzpomíná se slzou v oku, takže prdlajs. Deska je nářez a vynikající nášup od začátku do konce, hehe.

 

 

Ne, teď vážně. Co činí výrazný rozdíl od dosavadní tvorby, je kromě zpěvu hlavně zvuk a modernější vlivy samplů a elektro prvků. Zcela zásadně se to projevuje na zvuku kytar, které mají doslova elektrizující náboj. A to už jsem si kdysi říkával u Turbo, že ten booster je neuvěřitelně elektrický. Prostě to zní jak výboj, zkrat, či jiný fyzikální jev z tohoto odvětví. Samo o sobě by však něco takového jen stěží zafungovalo, kdyby album/skladba nepodsunula zajímavý motiv, melodii a drsnou pasáž, jak se na správný heavy metal patří. Pokud jste dosud nenašli cestu k Judas Priest a heavy metalu, tak vám rovnou říkám, že tahle nahrávka vám taky nepomůže. Ale pokud máte uvedené veličiny rádi, tak prostě nerozumím tomu, že se vám Demolition nelíbí. Třeba studnice nejhlubší encyklopedické moudrosti (metal-archives) album hodnotí jako druhé nejhorší (pozice je sdílena s Redeemer Of Souls) v diskografii. Nesouhlasím.

 

Dobře, máme tu povinnou baladu Lost And Found, která je tak trochu navíc (jakožto většina balad, byť se při prvním poslechu jeví jako naprosté tutovky, tak čas ukáže, že stojí za hovno - lépe řečeno - začnou otravovat a poslech takové nahrávky nelze učinit bez přeskočení dané písně; příkladně jde o písně: A Tale That Wasn't Right, Padá hvězda, Wind Of Change či I Finally Found My Way; za domácí úkol si zkuste najít a poslechnout alba, které jmenované obsahují - s nimi a bez nich). Nicméně nejde o zcela vlezlý šlágr, takže to přežít jde. Naproti tomu tu máme aspekt vokálu, který třeba v případě mejdnů bývá hodně napřetřesu. Sám za sebe musím říct, že Ripper má hlas jak víno a když jsem prvně slyšel Jugulator, tak jsem cítil, že je něco jinak, ale nenapadlo mě, že tam Halford vážně není. Barva obou pěvců je v určitých partiích de facto totožná. Zvláštní, protože jsem si dosud nenašel cestu k Iced Earth, ačkoliv mám pár nahodilých písní od nich vcelku rád.

 

Co je na desce úžasné, je její rozložení. Začátek je nástup hodný mistrů, pak se trochu poleví otěže, střed se opět zvedne a zvíří prach, aby se závěr mohl plně rozběhnout, jenže je tam již výše zmíněná balada a trochu prapodivná Cyberface. Ale pak to přijde. Hymna celého alba Metal Messiah. Kýč jak prase, ale totální heavy nebe, které v sobě kombinuje opravdu hodně prvků. Ostatně kytarová práce K. K. Downinga a Glenna Tiptona je věcí učebnic, a to neplatí jen pro tuhle skladbu, album, ale pro celou tvorbu kapely. No… možná nejde o nejsilnější položku desky, ale jako závěr alba působí perfektně.

 

Bez zajímavosti nesmí být ani obal (autorem je Mark Wilkinson, který tvoří všechny obálky skupiny od roku 1988 a je, pro zajímavost, i autorem obalu Návrat krále tuzemských Kreyson eh…). Ten je v rámci dosud vyšlých nahrávek vyloženě nejobyčejnější. Ale když jsem jej jako kluk vídával v obchodu Forton music v Sušici na rohu náměstí, něco mě k němu prostě lákalo. Demolice a červený cákanec - jak syrové. Stejně jako celá deska, která by neměla zůstat ležet v zapomenutém zaprášeném skladu.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 28.7.20 8:42

Souhlas, naprosto se vším :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Peťan / 16.7.20 21:28odpovědět

Skvěle rozbráno! Demolition, ale i Jugulator jsou strašně nedoceněná alba, jen proto, že jsou jiná než předešlá tvorba JP. Mám je moc rád. Tvrdá, nekompromisní a s vlastním ksichtem. Halford je jen jeden, ale Ripper se své role zhostil bravurně. Kdyby mi někdo řekl, abych mu popsal vývoj heavy metalu, pustím mu diskografii JP. Od hard rocku na prvních albech, přes heavymetalové vrcholy až po moderní pojetí klasického heavy metalu. Ta kapela má všechno a pořád má co nabídnout, protože Firepower je výtečné album. Díky žes Demolition takhle vytáhl, jdu si to pustit po sakra dlouhý době!

Bhut / 28.7.20 8:42odpovědět

Souhlas, naprosto se vším :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky