Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Každá další návštěva coby kontrola nově zavěšených přírustků ve sklepení italského labelu I, Voidhanger Records skýtá pokaždé nějaká ta nečekaná setkání. Vedle pár prověřených a opakujících se souborů se tady velmi často objeví nová, většinou umouněná či přímo vyjevená tvář, kterou je třeba podrobit podrobnějšímu průzkumu. Některé takové velmi překvapí, další minimálně zaujmou s jistou nadějí do budoucna, a jak už to u této podzemní firmičky bývá, najdou se i takoví, od kterých beru velmi záhy kramle. Míra vyšinutosti překročí mé hranice vkusu a nerozumíme si. Jinak mám tento agilní market rád a otravuji v jeho chodbách dosti často. Zvědavost vítězí a chuť poznat ty nové, a snad i neotřelé tváře stejně tak. A mezi takové patří i německý blackmetalový projekt Junon. První poslechy zaujaly, přerostly v poslechy trvalejší, až jsem se dostal do bodu ano, tohle bych rád zmínil na Echoes.

Junon je jednočlenný projekt, přesněji one-woman projekt. Ano, z podzemní krypty vylézá dívka a její první počin můžeme počastovat jako směs psychedelického a avantgardního black metalu, tedy takového, který se přesně hodí do stylového rozpětí I, Voidhanger Records. Počítejme s důrazem na disonanci, chorou podzemní kreativitu s náběhy na orchestrální témata, hnusně afektované pudy a naopak nepočítejme s hlasitou neposlouchatelností. Vůbec nějvětším plusem nahrávky je její zdánlivá tichost a zvuková pokora. Sound je zavrtán ve zhnilé dužnině a pokud chcete slyšet více, dejte prostě volume doprava. Co se týká zmíněné orchestrace, potkáme se s ní pouze u vokálu. Madam jej neustále přepíná a její rozsah rázem stojí za pozornost. Sípe, kleje, hrdě se dme a také hodlá operetně vzplanout.

Je dobré vědět, že i přes všechen prioritně diso-blackově orientovaný materiál jde o velmi variabilní album. Junon není cizí melodická či vzletnější norma, ani ryze vzteklé a dřívím posypané odpornosti. Samotný poslech není něčím záludným, zprvu ani překvapivým a až postupně odkrývá své skryté vlohy, záměry a možnosti. Gró nahrávky spočívá v její rafinované rozlehlosti, která je jinak pevně zakotvená ve své zvukově neústupnosti. Zkrátka nic okázalého, ale naopak přikrčeného v rohu jako pokoutník. Něco co nás neohrozí, ale rádi to nevidíme. Navíc, když se po čase rychle rozběhne nečekaným směrem. Debut Junon neplyne jedním směrem, ale ukazuje svůj rozsah. Svou neotřelost a schopnost vnímat blackové podzemí ze svého úhlu pohledu. Zprvu nenápadně, potom se zvýšenou zvědavostí.

Všechno zmítání, odříkání a znovu povstání naplno vyzní v poslední skladbě Dolorosa. Ve vyloženě avantgardním, ale ne moc těžkém soustu promítajícím v sobě veškeré dosud ukryté nuance jít se vším ještě dál a hlouběji. Co z toho plyne? Byla to až moc velká výzva, nebo jen definitivní otevření další branky made in Junon? Spíš to druhé. Skladba zní místy groteskně jednoduše a přitom ne úplně blbě a zachová si své černé já. I přes všechny excesy, další operetní chvilky atd. Ale stejně tak otevře téma, že se zdá, že pohár už přetéká a chuť to utnout mohla příjít dříve.

Celkový dojem ale nepadá, smysly jsou stále ve střehu, ovšem...  Je to celé nic moc? Uff, spíš moc než nic, ale je pravdou, že vítězí ta prvotní chuť vše poznávat a dostat se do fáze, že nic nebylo marné, umělecky zakrněné, nebo až moc rozšafné. Spíš jsme u jisté formy naivity spojené s ne úplně vypilovaným projevem. Logicky, vždyť debutujeme a vše máme před sebou. Verdikt je takový, že jsem vlastně rád a spokojen a těším se na příště. Junon je markytánka i panovnice. Ochotná pomocnice na okraji čtvrti i dáma na úrovni. The Golden Citadel of the Astral Sphere není debutové album jako hrom, ale určitě příslib do budoucna, který si hodlám pamatovat.