Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Juodvarnis - Tékmés

JuodvarnisTékmés

Bhut20.7.2026
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: PC + Edifier R1280DB
VERDIKT: Překvapení na poli něčeho, čemu se dá říkat progressive black metal. Přeji příjemný poslech fajnšmekři.

Litevský black metal má v sobě temperament divoké krajiny podobně jako třeba Island. Takový jev je třeba hýčkat, obzvláště tehdy, když s ním umělci dokážou zacházet naprosto výtečně. Alespoň já jsem z nového díla jménem Tékmés kapely Juodvarnis docela nadšenej. Fakt pecka.

 

Nejprve je asi třeba si vykolíkovat nějaké možné teritorium, které může neznalý a jistě dychtivý posluchač očekávat. Zpočátku se na vás totiž vyvalí jakási kombinace Borknagar s Enslaved, kde pozorujeme podobnost především v takovém tom folklorním provázání s přírodou. Drobátko takové té pohanské nálady a koketování s progresivními prvky, které v klasickém black metalu nemají úplně potřebu působit. Určitě bych dodal hudbu Thy Catafalque, a není to jen kvůli čistým vokálům, ale i kvůli takové zajímavé auře a způsobu zacházení s melodiemi. No, možná to má k této kapele asi úplně nejblíž. Přesto si myslím, že Juodvarnis jsou poctivě sví. A abych toho přirovnávání nenastrkal málo, tak se mi ještě tu a tam vykreslí nějaká návaznost na muziku, kterou dělají Der Weg Einer Freiheit. Tady vidím paralelu především s takovou vzdušnou a lehkou moderností, která může, pravda, někomu klidně i překážet. Já v tom však vidím nějaký směr, kterým se podobně znějící blackmetalové kapely chtějí ubírat a který tak nějak nenápadně vzniká na pozadí všech těch krvavých bubáků přísahajících na klasický střih. Právě kapely jako Juodvarnis dávají takovému vyznění sbohem a šáteček a snoubí ve svých skladbách jakousi vizionářskou budoucnost.

 

 

Dokážu pochopit, že někomu se náplň nahrávky nemusí pozdávat kvůli sterilnějšímu zvuku. Respektive ten sound je takový uhlazený a nástroje jsou takové čisté a lesklé. To je trochu v rozporu s nějakou prapodstatou black metalu, ale na to se dá celkem úspěšně hledět s rozumem. Špinavost by té muzice neslušela a nevyzněla by ta éterická atmosféra, která tu jinak docela úspěšně vládne a staví celé dílo poměrně vysoko. Některé prudší pasáže se jeví maličko naivně, ale nutno říct, že jejich trvání není dlouhé. Chlapci z Juodvarnis totiž umějí kroutit variabilitou skladeb a nezůstávají dlouho v nějaké konkrétní poloze, ale neustále rozvíjejí a pokrucují spád skladeb. Vlastně i ty sypačky jim celkem jdou a pěkně hrnou celý ten kolos před sebou bez výrazného škobrtnutí.

 

Jsem si docela jistý, že tahle deska zapůsobí na první dobrou a netřeba v ní hledat ukryté záměry. I přesto dokáže s každým dalším kontaktem kvést a zrát. Je to skvělá melodická podívaná, ehm, asi spíš poslyšená. Různé vokální polohy, různé kytarové linky, různá tempa s nápaditou hrou bicích a tak podobně. To všechno se tady skvěle mísí a podává a já jsem velmi rád, že jsem něco takového dokázal objevit a vlastně tomu i trochu propadnout. To prostě musíte zkusit. Pokud máte rádi styl Havukruunu a Thy Catafalque, tak je docela jisté, že podlehnete i tady tomu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky