Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Jute Gyte - Vast Chains

Jute GyteVast Chains

Bhut8.4.2014
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Už mnohokrát jsme slyšeli o pojmech jako Arcturus, které s chutí a jistotou řadíme na trůn disharmonie. Nejinak tomu je v šerých končinách Blut Aus Nord nebo Portal. Jute Gyte jde však ještě dál...

Moment… průkazku… Co, jakou?! No, opečovatele přece… Jo, vy jste exkurze. Na praxi, pozorování, nebo náhodní čumilové? Tenhle ústav není pro každého, takže mi předložte nějaké osvědčující lejstro. …hmm… to by šlo. Tak jděte dál, pláště si vypůjčíte na recepci a průvodce si vyžádejte taky tam. Jo a ještě jedna věc… buďte opatrní!

 

Výlet do světa Jute Gyte není záležitostí pro všedního posluchače, který je rozjuchaný veselými melodiemi a skotačivou náladou. Nacházíme se totiž v ústavu pro duševně choré, kde vedle sebe vystupují zdánlivě neslučitelné existence. Už mnohokrát jsme slyšeli o pojmech jako Arcturus, které s chutí a jistotou řadíme na trůn disharmonie. Nejinak tomu je v šerých končinách Blut Aus Nord nebo Portal. Jute Gyte jde však ještě dál, hlouběji a od naprostého zešílení jej dělí opravdu tenká hranice. Vast Chains je totiž dvacátý druhý lékařský zápis za dobu dvanáctiletého pobytu v tomto léčebném ústavu. Zdá se, že tendence maniakálnosti se zvyšují a kadence afektů pozvolna roste.

 

Otázkou je, co si představujeme pod pojmem disharmonie. Pokud máme na myslí chtivé melodie s kolísavým průběhem typu Arcturus nebo DHG, pohybujme se v místech ve směs poklidné části jinak spletité a úzkostné instituce s bílými plášti a pestrobarevnou lékárnou. Jestliže mysl nejprve vzpomene na nepříčetnost a nezištnost tajemných a hrůzu nahánějících individuií Portal, Chaos Echoes a podobných, naše kroky míří spíše do suterénu spoře osvětlených blikající zářivkou. Vzduch je tu těžký, podlaha ušmudlanější. Ale když nám fantazie dovolí jít ještě dál, jsme náhle v místě, kde už není zcela jasné, zda se jedná o patro v nadzemním, či podzemním podlaží. Vše kolem jímá abstrakce, cákance na zdech, rozhoupané žárovky, všudypřítomný smrad a hmyz. Pevné dveře střeží toto místo stejně jako bytelné mříže po boku vypolstrovaných kumbálů s rozpáranými stěnami. Bláznivý smích a usedavý pláč se prolíná s nekompromisním diktátorským hlasem ošetřovatele a chladně klidným hovorem ředitele ústavu. Je vám to alespoň trochu jasné?

 

 

Od prvních chvil, kdy kroky vstoupí na území této nejtajuplnější částí budovy, kde jsou vězněny ty nejkontroverznější osobnosti, je vám jasné, že procházka to nebude snadná. Občas se budete muset zastavit, zakrýt si uši a oči a zhluboka dýchat. Budete dělat vše, abyste vzdorovali neodbytnému náporu podivné energie, která surově nabourává vaše rozpoložení. Do tohoto momentu byla mysl čistá, teď už je její pevnost chatrná. Nikdy totiž nevíte, co vybafne za rohem, kam se ulička stočí a jaké budou tamější prostory. Nepředvídatelný cirkus, který mučí a nahlodává psychiku. Je mi jasné, že mnozí raději prchnou a za nebezpečné dveře už se nikdy nevrátí. To je jednání, které nelze nikomu vytýkat, neboť studijní materiál tohoto oboru není pro slabé povahy a ne každý bude po této obskurní nauce dychtit. Občas totiž naše kroky zakopnou o kus hluku a nezřízeného randálu, jinde zas čelí na první pohled smyslné melodii, kterou však nemilosrdně rozbíjí další nevysvětlitelné postupy.

 

Po hodinové prohlídce se vracíme na recepci, kde odevzdáváme propocené mundůry. Do kapes ukrýváme pomačkané papíry s poznámkami a ohlodané tužky. Mnohým je nevolno a nezřízeně zvrací do květináčů s palmami lemujícími přívětivý vestibul. Jiní prudce oddechují a jsou vesměs fascinováni tímto dějem, přičemž vyplňují přihlášku k praxi. A co vy? Chcete navštívit depresivní prostory s rozhádanou atmosférou? Nebo raději nechcete zbytečně vyvolávat třes kolenou? Já vám mohu akorát doporučit alespoň drobný pohled za průzor ve dveřích. Pokud se vám tu líbit nebude, není důvod vstupovat. Pokud vás cokoliv zaujme, dejte si však pozor, aby vás dávka šílenství neovládla. Hodně štěstí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 8.4.14 9:51odpovědět

Výborná recenze, opět z větší části založena na kolegově představivosti. A ta je nemalá. Pro mě je zajímavým faktem obal desky, který velmi dobře znám. Jedná se totiž o dílo Las Meninas, za kterým stojí Diego Rodríguez de Silva Velazquez (1599 - 1660). Je to obraz záhadný, dodnes se spekuluje že v odrazu zrcadla je autor sám. Zajímala by mě spojitost disharmonického opusu s tímto dílem.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky