Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Slovinské těleso Kamra je pořád, řekl bych, novým a neokoukaným pojmem na blackmetalové scéně. Nerazí si však cestu klasickým blackovým střihem, ale buduje ve svých skladbách atmosféričtější, experimentální plochy, které posluchače pohlcují a nefungují jen jako „klasické“ písničky. Jde o komplexní celky hodné hlubší studie a plného ponoření se do spleti mystických záměrů a nejednoznačných útvarů, které nám písně nabízejí k objevování. Na druhou stranu by leckterý skeptik mohl poznamenat, že jde o jakýsi trendy směr a že vyznění kapely je poplatné momentálně frčícímu stylu. Já však tento pocit nesdílím, jelikož mám z hudby Kamra jiné dojmy.

Možná jste už zachytili první velké album kapely, nahrávku Cerebral Alchemy z roku 2022; ostatně v rámci Echoes o ní padla i drobná řeč. Už tehdy jsem nabyl dojmu, že jde o zajímavou a slibně se tvářící kapelu, která své černé řemeslo utváří s patřičným zapálením. Promoření hudby okultní náladou bylo poměrně působivé a docházelo až k uhrančivým dojmům, kdy jsem s kůží vzrušenou vytvořenou atmosférou hltal postupy a obraty, které kapela nastolila. Šlo o silné dílo, na něž bylo v roce 2025 navázáno nahrávkou Unending Confluence. Podstata zůstala zachována, spíše bych řekl rozvíjena a nepatrně posouvána. Přesto si celek Kamra udržuje vlastní výraz. Sice se může poměrně snadno stát, že na poli disonantního blacku a podobně smýšlejících skladatelů nalezneme i zajímavější — a nebojím se říci jakostnější — drahokamy, přesto bych nechtěl sílu Kamra jakkoli podhodnocovat.

Logicky se nabízejí velká jména a jistoty, jejichž inspirace, nebo spíše cítění, se propsaly i do skladeb Kamra. Nechci je zde přímo jmenovat, aby si čtenář nezačal vykreslovat odrazové můstky a odlesky, které se zrcadlí v probírané nahrávce. Jde spíše o nepřiznané vlivy (a prosím, nevnímejte to jako vypůjčování motivů, ale zkrátka jako odraz určité hudební odnože, kde už někteří matadoři své šperky předvedli), které si může každý dle svých poslechových zkušeností doplnit a odhadovat. Oprostíme-li se však od těchto úvah a naplno se necháme obalit podstatou a celkovým sdělením, které nám Unending Confluence předkládá, dostaneme velmi intenzivní a pestrý zážitek.

Vedle typických monumentů valivého blacku se zde rozprostírají volnější pasáže, které jako ostrovy útočiště nabízejí klidnější zázemí, přestože z nich stále dýchá pocit nebezpečí. Je to dáno tím, že ve vzduchu zůstává napětí, které se může každou chvíli prolomit v ucelený lomoz zlého a divokého výrazu. Tato nervozita je plně podtrhována barvou hlasu, kterou nám zpěvák N. K. předkládá. Jeho vokál není jen prostým průvodcem a nástrojem k přednesu textu, ale i další výrazovou linkou, která svou variabilitou vnáší do hudby nový rozměr. V takové kombinaci pak vzniká vskutku poutavý příběh, jenž dokáže udržet pozornost. Dramatičnost albu rozhodně nechybí, přesto bych si její řádění dovedl představit bohatší. Ve výsledku totiž běsnění převládá nad zádumčivějšími plochami, které jdou kapele skvěle od ruky, a je tak vlastně škoda, že tajuplnosti není více. Na druhou stranu je výsledný poměr vyvážený a nahrávce tak zbytečně „nepadá řetěz“ — dokáže být násilná po většinu času. Rozmanitost se však rozkrývá postupně a pozvolna; nejde o přímočarou, okamžitě otevřenou nahrávku. Cítím z ní jednoznačnou uzavřenost a skrytý um, který se rád nechává dobývat.