Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kamra - Unending Confluence

KamraUnending Confluence

Bhut10.2.2026
Zdroj: CD //#AV544CD
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Atmosférické dílo, které kráčí nenápadně ve stínech disonantního black metalu. Přesto jde o velice poutavé a osvěžující běsnění.

Slovinské těleso Kamra je pořád, řekl bych, novým a neokoukaným pojmem na blackmetalové scéně. Nerazí si však cestu klasickým blackovým střihem, ale buduje ve svých skladbách atmosféričtější, experimentální plochy, které posluchače pohlcují a nefungují jen jako „klasické“ písničky. Jde o komplexní celky hodné hlubší studie a plného ponoření se do spleti mystických záměrů a nejednoznačných útvarů, které nám písně nabízejí k objevování. Na druhou stranu by leckterý skeptik mohl poznamenat, že jde o jakýsi trendy směr a že vyznění kapely je poplatné momentálně frčícímu stylu. Já však tento pocit nesdílím, jelikož mám z hudby Kamra jiné dojmy.

 

Možná jste už zachytili první velké album kapely, nahrávku Cerebral Alchemy z roku 2022; ostatně v rámci Echoes o ní padla i drobná řeč. Už tehdy jsem nabyl dojmu, že jde o zajímavou a slibně se tvářící kapelu, která své černé řemeslo utváří s patřičným zapálením. Promoření hudby okultní náladou bylo poměrně působivé a docházelo až k uhrančivým dojmům, kdy jsem s kůží vzrušenou vytvořenou atmosférou hltal postupy a obraty, které kapela nastolila. Šlo o silné dílo, na něž bylo v roce 2025 navázáno nahrávkou Unending Confluence. Podstata zůstala zachována, spíše bych řekl rozvíjena a nepatrně posouvána. Přesto si celek Kamra udržuje vlastní výraz. Sice se může poměrně snadno stát, že na poli disonantního blacku a podobně smýšlejících skladatelů nalezneme i zajímavější — a nebojím se říci jakostnější — drahokamy, přesto bych nechtěl sílu Kamra jakkoli podhodnocovat.

 

 

Logicky se nabízejí velká jména a jistoty, jejichž inspirace, nebo spíše cítění, se propsaly i do skladeb Kamra. Nechci je zde přímo jmenovat, aby si čtenář nezačal vykreslovat odrazové můstky a odlesky, které se zrcadlí v probírané nahrávce. Jde spíše o nepřiznané vlivy (a prosím, nevnímejte to jako vypůjčování motivů, ale zkrátka jako odraz určité hudební odnože, kde už někteří matadoři své šperky předvedli), které si může každý dle svých poslechových zkušeností doplnit a odhadovat. Oprostíme-li se však od těchto úvah a naplno se necháme obalit podstatou a celkovým sdělením, které nám Unending Confluence předkládá, dostaneme velmi intenzivní a pestrý zážitek.

 

Vedle typických monumentů valivého blacku se zde rozprostírají volnější pasáže, které jako ostrovy útočiště nabízejí klidnější zázemí, přestože z nich stále dýchá pocit nebezpečí. Je to dáno tím, že ve vzduchu zůstává napětí, které se může každou chvíli prolomit v ucelený lomoz zlého a divokého výrazu. Tato nervozita je plně podtrhována barvou hlasu, kterou nám zpěvák N. K. předkládá. Jeho vokál není jen prostým průvodcem a nástrojem k přednesu textu, ale i další výrazovou linkou, která svou variabilitou vnáší do hudby nový rozměr. V takové kombinaci pak vzniká vskutku poutavý příběh, jenž dokáže udržet pozornost. Dramatičnost albu rozhodně nechybí, přesto bych si její řádění dovedl představit bohatší. Ve výsledku totiž běsnění převládá nad zádumčivějšími plochami, které jdou kapele skvěle od ruky, a je tak vlastně škoda, že tajuplnosti není více. Na druhou stranu je výsledný poměr vyvážený a nahrávce tak zbytečně „nepadá řetěz“ — dokáže být násilná po většinu času. Rozmanitost se však rozkrývá postupně a pozvolna; nejde o přímočarou, okamžitě otevřenou nahrávku. Cítím z ní jednoznačnou uzavřenost a skrytý um, který se rád nechává dobývat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky