Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Karma to Burn - Karma to Burn (EP)

Karma to BurnKarma to Burn (EP)

Jirka D.27.5.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Chtělo by se zvolat: „Push the troubles away!“ a ono to tak nějak bude. Takže marš, vy chásko trablů!

Útržky informací o Karma to Burn ke mně dolétaly sporadicky, spíš vůbec a první naše vážné rande s jahodovým pohárem, večerem v kině a pak ehm, no večerem, se odehrálo až s aktuálním EPkem, které vyšlo na dvanáctipalci u italských Heavy Psych sounds. Minul jsem Daniela Daviese, Johna Garciu i Roba Oswalda a s naprosto klidným svědomím si vychutnávám poslední tři statečné, kteří hrnou svůj čistě instrumentální pouštní písek směr slunce, ženský a zase slunce.

 

Zmínka o Kyuss? Jasně, je potřeba, protože tam to všechno začalo a KtB nemají problém si to přiznat. Tři nové songy, tři předělávky starších, hromada čísel, zahulený zvuk brousící membrány reprobeden, vlasy slepené tři dny starým potem, žádný mikrofon a činely, co vám v hlavě rozcinkají malou zvonkohru. Tahle půlhodina je kyussácká jízda ve stylu „50 million year trip“, ale co na tom záleží, že všechno už tu bylo a překvapení se odkládá na prosinec?! Poslouchal jsem Wislona, Cult of Luna, modlil se „Push the sky away“ a pak jsem prostě musel dojít do bodu, kdy půlhodina vyprazdňování hlavy nestačí. Jenže stačí přelepit knoflík „repeat“ starou izolepou, lehnout na podlahu a zavřít oči. A pak už je úplně jedno, jestli půl hodiny nebo celý zbytek otravně všedního dne, možná cesta vstříc sebezáhubě, zabití veškerých zbytků intelektu a odsun myšlení ne na druhou kolej, ale na úplně jiný nádraží.

 

Řeči o tom, že je to jen EP, zpola předělané fláky z minula a že se chytnou jen fanoušci, co zhltnou všechny přídavky, i když mají břicho plné ještě předchozí deskou, nechávám úplně bokem, protože fanoušek nejsem, v břichu ozvěna a v hlavě zmatek a přesyceno. A chytám se. Dost už bylo těch dokonalých desek z pekelně znějícími bicími, co by neutáhl ani Nick Barker, dost čistých kapot s nulovým obsahem, zvukem od Jense Borgena a keců o nejlepší desce v naší úžasné desetileté kariéře! Tohle EPko není ani dokonalé, ani naleštěné, zvuk vyloženě bolí a originalita je skoro nulová, ale je v něm pohoda a radost a to mi momentálně dává podstatně víc. Běda vám!

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky