Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Překvapit asi ne, ale řadě lidí jistě udělá radost. Má všechny atributy, které si se současnými Kataklysm spojuji. Přístupnost, melodika, nekonfliktnost. Já mám tu potíž, že mě tahle jejich tvář nebaví. Kdysi zajímavá parta se za posledních pár let stala továrnou průměru mlátící jednu desku za druhou. Šednoucí hladina se jen tu a tam zčeřila zajímavým nápadem a nastolený stereotyp mi brání se k jejich tvorbě častěji vracet. Kde jsou doby, kdy se jejich alba mohla směle dívat k vrcholu žánru a zároveň si udržela punc osobitosti? To bylo naposledy snad někdy v období Shadows And Dust. Nicméně se na nové album podívám pohledem pokud možno nezaujatým a vynasnažím se něco v něm najít.

Ten sestup do roviny průměru předznamenala rezignace na vynikající logo, které se na obalech objevovalo čím dál míň, až zaniklo úplně. Původní, geniální znak nejde překonat, přesto se kapela rozhodla používat jen nevýrazný nápis, který podepisuje smlouvu o pozvolném ústupu od jedinečnosti.

Osobně k životu nepotřebuji další Prophecy nebo právě Shadows.., ale Kataklysm zkrátka musí mít koule. Ty v současnosti vidím v hodně přiškrcené formě, snad se fasovaly těsné slipy z Číny. Kapela drží linii nekonfliktního, snadno stravitelného metalu, který je s trochou snahy schopen si poslechnout i zarytý příslušník glamrockových modelů. Tím hlavním znakem, který se mi vždycky vybaví, je nemastná sloka s prázdným nábojem, kterou vystřídá melodický refrén. Víc v tom bohužel nevidím a deathmetal zachází na úbytě.

Samozřejmě se z té masy dají vypíchnout pasáže slušně klepající řízky. Skladby jako Carrying Crosses  nebo Marching Through Graveyards považuju za schopné se porvat s tlakem konkurence. Pocity smíření stoupají k nebesům hlavně tam, kde kytary srdnatě drhnou rytmiku, rozpalují jednoduché, šmakózní rify a nepředhání se ve vymýšlení vtíravých nabídek k páření. Kdyby u toho zůstalo, nebyl bych tak nekompromisní. Ale nápor melodických argumentů bohužel taví snahu znít brutálně. Ty zdvojené kytary bych nekompromisně vykopal pryč. Pak je z toho takový kočkopes, kdy se zkřížily švédské geny s těmi kanadskými, a to já prostě nedávám. Každý určitě zná řadu melodických věcí, které má rád a já nejsem  výjimkou. Ale v tomhle případě je to jalové, bez svěžího nápadu, který by donutil sevřít madlo na manželce a zařvat chtíčem. Skladatelské střevo plodí laciný trus jako na povel, skladby se zoufale drží monotématické figury a umolousané mezihry i refrény až na výjimky nebaví už po prvním styku.

Všeobecnou, postupující impotenci jen potvrzuje Mauriziův vokál, který zůstává věrný kombinaci growlu a murmuru, přičemž ta druhá poloha mě pořád stejně odpuzuje. Kdyby zůstal utopen v hlubinách svého hrdla, udělalo by mi to líp na uši. Ani jeho poměrně monotónní intonaci jsem nikdy úplně nezkousl, ale u Kataklysm jsem zpěv bral až jako druhou věc v pořadí. Zásadní pro mě byla masivní hluková bouře, ve které se nedalo otevřít oči. S tím, jak se kapela posunula k melodickému směru, by to od zpěváka chtělo větší invenci. Takhle zatím jen podporuje laciné vyznění alba.

To ostatní už jen kopíruje zmíněné a ani bubny mlátící prázdnou slámu kritice neuniknou. Kataklysm už zkráta plovou v líbivém, módním proudu, který zkousne většina. Jedinečnost, pravý význam slova Kataklysm (to slovo samo zabíjí) se někam vypařil. Důležitější v dnešní době je mít ke každé skladbě videoklip a být vidět. To už si chce sáhnout do svědomí a ujasnit si, jestli budu dělat raději hudbu nebo film.

Někomu moje slova budou znít kacířsky, ale nemá smysl bdít nad zvětralým pivem. Radost z toho nemám, bohužel jen těžko hledám důvod k pochvale. Někdy je potřeba si sundat brýle a podívat se pravdě zpříma do očí. Vývoj nejde zastavit a mnohé vyčichlé matadory nahrazují mladší a čerstvější bandy. Pro ustálení vodováhy je třeba říct, že Kataklysm není nutné úplně zatracovat, do třídy kolem průměru se pořád s klidem dostanou. Na takovou kapelu však slabá pozitiva, ne?