Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Katatonia - Nightmares As Extensions Of The Waking State

KatatoniaNightmares As Extensions Of The Waking State

Symptom30.6.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Beyerdynamic DT 770 PRO / Adam Audio A7V
VERDIKT: Poslech novinky něžného švédského metalu ve mně probouzí smíšené pocity nostalgie a rozčarování.

Dávno tomu, co jsem kapelu objevil a přijal za svou. Nostalgii probouzí každá další nahrávka a posílá mě zpět do nultých let, kde to pro mě začalo. Letošní novinka s nejdelším názvem v kapelní historii způsobuje především rozčarování a je všechno jen ne úderná. Chybí tu tlak a tah na branku, nemluvě o emocionální svěžesti. Z mého pohledu švédský kvintet rezignoval na zajímavý vývoj směrem dopředu a jen přebírá dávno vytěženou hlušinu. Je to bezpečná cesta, jak oslovit nového nenáročného posluchače, co nepamatuje dřívější slávu a lesk značky Katatonia.

 

Na druhou stranu je potřeba uznat, že si kapela drží svůj standard v podobě nabroušeného zvuku s výbornou produkcí, jakou od podobného jména očekáváme. Zvuk vás obejme a pohladí, je energický i dynamický. Jonas Renkse jako vrchní impresario, který nikdy nevynikal velkým hlasovým rozsahem, se moudře drží svého kopyta a prozpěvuje si svým typicky tlumeným odstínem.

 

Nevím, co přesně kapele dochází, jestli je to dech nebo inspirace, ale aktuální nahrávku bych charakterizoval všeříkajícím zvoláním "meh". Ještě výstižněji to dělá bonusový videoklip ke skladbě Lilac, kde nový kytarista Sebastian Svalland mezi party ležérně scrolluje na svém iPhonu. Jako charakteristika doby povedená, byť trochu zbytečná sekvence. Samozřejmě pohled do zákulisí je vždy vítaný, takže produkčně nenáročné guitar lesson video pro věrné fanoušky ceníme a vítáme informaci, že kapela pracuje v Cubase.

 

Možná že odchod zakládajícího (Anders Nyström) a zaučeného člena (Roger Öjersson) trochu otřásl tvůrčím výtlakem, každopádně nějaký vítr v plachtách stále cítit je a specifická příchuť rukopisu také nijak neutrpěla. Trojka Wind Of No Chance mate sbory a podivnou kytarovou pasáží v duchu Rammstein – slyším dobře? Odříkávání sloganu Hail Satan tu nezní příliš zlověstně, spíše skoro až zvláštně nepatřičně. Některá sóla jsou poskládaná, jakoby našeptával kolega-krajan Akerfeldt před tím, než se svými Opeth zcela ztratil zábrany a zmizel normálnímu posluchači v neproniknutelné mlze psychedelického rocku. Rozhodně je tu hodně klidných ploch a prostoru ke klidné kontemplaci nad čímkoli.

 

Sběratelé si mohou dopřát speciální vinylovou edici v nevídané Liquid Filled variantě, což považuji za podobnou zhýralost jako sýrem plněný okraj pizzy, ale nic proti gustu a marketingové šikovnosti. Co dodat závěrem? Nová nahrávka s obnovenou sestavou mě neuráží a dokážu si ji užít, akorát to ve mně nespouští dřívější entuziasmus. Je to dobře uhnětený filler, co nebudí vášně a jako rekreační poslech do kanceláře odvede slušnou práci. A třeba právě tam, při bezmyšlenkovitém poslechu se časem vyjeví něco víc, protože – nikdy nevíš, co se může stát…

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 3.7.25 12:00odpovědět

Nemám ve zvyku hodnotit alba po pár posleších, ono to někdy může vyrůst. Album jsem zkusil dvakrát a musím říct, že to bylo k nepřežití doposlouchat, přitom ta deska ani není moc dlouhá. Tome, buď rád, že to v tobě probudilo aspoň něco. Mě to teda těžce unavilo.

Ruadek / 1.7.25 15:07odpovědět

Ano, naprostý kopec nudy a degradace kdysi výborné kapely, pokračuje. 30% s odřenýma ušima

Jirka D. / 30.6.25 12:57odpovědět

Za mě neskutečný kopec nudy a vzhledem k tomu, co kdysi znamenalo jméno Katatonia, i velká ostuda.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky