Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kekal - Quantum Resolution

KekalQuantum Resolution

Victimer19.8.2020
Zdroj: flac // promo od kapely
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Mozaika křiklavých ploch od popu přes avantgardu až po metal. Quantum Resolution není pro každého, ale ve vývoji Kekal má své opodstatnění.

Nové album asijských inženýrů Kekal se k fanouškům dostávalo pěkně po kouskách, kdy kapela postupně zveřejňovala jednotlivé skladby. Tuhle kratochvíli jsem ale zarytě vynechával a obrnil se trpělivostí slyšet až komplet. První možnost jej prožít a začít si třídit dojmy jsem měl zkraje prázdnin. Jak už je v mém přístupu ke Kekal tradicí, začátky jsou pomalé a oboustranně opatrné, aby se až po pár týdnech začalo něco dít. Poslední tři alba jsou toho důkazem a stejně to u mne funguje například i u dalších metalových kazišuků, u Sigh. Když není neposedným hračičkům nic svaté, těžko čekat něco na jeden, dva poslechy.


Kekal se pohybují na široké ploše od popu přes avantgardu po metal a dělají to způsobem, který není v našich končinách běžný. Blízkost k jemnějšímu projevu svolným Boris (album Noise) není čistě náhodná, kultury a hudební cítění jsou si prostě blíž, než je zdlouhavé cestování po našem kontinentu. Kekal jsou mistry protikladů a metalové provokace, a právě z ní často vybruslí až do jaderně uhlazeného popíku perspektivy východoasijských hitparádníků. Zrovna taková je novinka Quantum Resolution v mých očích. Napříč žánry, s futuristickým dokresem, atmosférou i všudypřítomným probodáváním uší svérázně pojatou elektronikou. Míra plastikových hraček v pokojíčku metalisty je mnohdy až neúnosná.

 


Kekal jsou vývojáři, kteří se nebojí i jinak nepoužitelný nápad či motiv rozvádět a podstupovat další nečekaná spojení. Ta křiklavost ovšem není synonymem pro potřeštěné přehrávání. Být křiklavý znamená být nápadný a Kekal jsou nápadní až běda. Quantum Resolution je pokračováním na cestě metalových experimentů křížem krážem, s novým, plnějším soundem a jen s pár vyloženě hrubozrnnými skladbami. Ty se ve větším množství objevily na předchozím albu Deeper Underground, k čemuž je ale sváděl sám název desky. Dnes je poloha Kekal znovu volnější, avantgardnější a víc prošpikovaná vlivy z různých koutů hudebních sfér.


Tak trochu odrazující začátek alba v podobě skladby Quiet Eye, kdy Kekal na nic nečekají a prdnou posluchači co možná nejvíc absurdní směs všeho možného a ještě k tomu s příchutí gumových medvídků, co zůstávají mezi zuby, vystřídá tvrdší kousek Spiritual Anarchism, jenž je první větší přednáškou na téma metalové avantgardy. Následující Inward Journey desku hezky potemní a zpomalí a The Sleep System vypustí z podzemí na povrch dechy, které skladbě dodají na patřičném šarmu. Album se dostává do správných otáček, jeho atmosféra je vyloženě dobrodružná a hýřící změnami.


Vemte si takovou Testimony. To je trip-hopová písnička přes limit, kdy je zmíněný styl poměrně zle ohaven a prohýbán. Hidden No More zase provokuje svou lacinou elektronikou tak vehementně, že nezbývá než se tomu oddat nebo se raději zdekovat. Dělám to tím i tím způsobem... Dalším průvodním znakem Kekal je vokál. Ten čistý a sladký cedím mezi zuby a půlkami o poznání méně, než krákor jako třeba v Driven, další říznější záležitosti alba. Celkově se Quantum Resolution tvářilo klasicky nepoddajně, aby se mi z něj po týdnech trochu zamotala hlava a já mu propadl. Taky klasicky. Nebylo to ale tentokrát až navěky amen, to nadšení ve mně zůstalo jen částečně.

 


Na poslech Kekal zkrátka musí být nálada a buněčná výbava skousnout lecos nestandardního a někdy až pošetilého. U Deeper Underground jsem se po čase nechal vlákat do smyslného podzemí a album pro mě bylo jedním z vrcholů daného roku, takže jsem u Quantum Resolution rozhodně nechtěl nic podcenit. Myslím, že se tak za ten měsíc a půl nestalo a desku jsem vstřebal do té míry, že je o tom možné napsat pár vět. Novinku jsem si oblíbil, jakožto ostatně i minulé počiny kapely, ale přece jenom mi za Deeper Underground trochu zapadla a nevyvolává ve mně tolik sympatií. Je to zkrátka hraniční hudba i pro ty, co unesou více než jen klasický náklad.


Za všechno uvedené výše jedna malá poznámka na závěr. Když si někde v klidu smolím recenzi, většinou si u ní ještě zmíněnou desku pouštím a znovu si ji procházím. U Quantum Resolution jsem ale doprovod Kekal odmítl. Nešlo se soustředit, nešlo to z hlavy do klávesnice a z ní zase do wordu. Vyloženě rušivý element. I tak ale hraje Quantum Resolution pořád se slušnými kartami, jen je to tentokrát trochu více jízda na horské hráze. Od velkého uznání k malým otazníkům.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky