Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ketha - Wendigo

KethaWendigo

Sorgh21.2.2023
Zdroj: CD (MM006/2022), promo od kapely
Posloucháno na: Technics SL-PG 490, Dual CV 1400, Canton Karat 930, bandcamp
VERDIKT: Už jsem dlouho neslyšel nic šíleného. Asi se ze mě pomalu stává konzerva a vyhledávám většinou jasnější a přímočařejší věci. Ovšem výjimky se najdou.

Jednou z nich jsou, respektive byli Ketha. To jsou ti divní Poláci, co mixují vepřovou s banánem a na závěr to okoření polystyrenem. Moderna s šuplíky starých krámů, ve kterých by se mohla skrývat budoucnost. Kdysi jsem si docela užil album 2nd Sight, pak přišlo zklamání v podobě epíčka s divným číslem v názvu a následně se mi Ketha ztratili z očí. V docela pravidelném rytmu vydali další řadovku s dalším ep a až loni v říjnu jsem si na ně vzpoměl díky tomu, že nám kapela poslala promáč jejich nové desky. Proč se tedy nepodívat kam je jejich podivné kroky zanesly?

 

Jistou věcí a sympatickým faktem je, že se kapela nenechala strhnou proudem konformnosti. Jejich přirozená divnost nepolevila. Srdnatě a bezohledně chrlí zvukové vlny do okolí, kde bourá veškeré trendové kulisy. S lehkou nápovědou vzpomínek si uvědomuji, že jde o něco, co jsem nikde jinde neslyšel a že kapela svým posledním dílem jen víc zahušťuje mapu své tváře oblastmi nových vrásek. Nikdy mi nebylo úplně jasné, jestli kapela boduje díky kráse svojí muziky nebo spíš svou podivností. Obojí bude mít svůj kousek pravdy. Jejich netypické kompozice skrývají mnohá kouzla, ale líbivost a poslechovost je jiná věc. Jako řada originálů z jiných oborů i v hudbě může přílišná troufalost spíš odpuzovat zvídavé badatele.

 

Wendigo je album s hodně nejistým programem. O některé skladbě nebo její části se z určitého pohledu dá říct, že je nejen zajímavá, ale dokonce svým vlastním způsobem hezká a poslechově příjemná. Vypíchnuta jako zvláštnost třeba na nějaké kompilaci by mohla zaslouženě vzbudit  pozornost a dojít k dokonalému prožitku. Ale může být problém slyšet takových skladeb sedm za sebou, jednu za druhou, to se pak z probuzeného zájmu může stát nepěkná grimasa přežranosti.

 


Takže narovinu, poslech Vendigo je náročný. Ani poměrně dlouhá doba, po kterou ho šrotuji, mě nepřesvědčila o jeho kráse. Neproposlouchal jsem se do stavu pionýrského zanícení, kde bych spolu s kapelou objevoval nová teritoria. Hudba nás vede cestou přesných byť podivných úhlů, které by snad neměly existovat. Těžko se chytám jakéhokoliv motivu, který by mě skladbou zdárně provedl. I když se upnu na silnou rifovou strukturu, jen těžko odolávám ostatním vlivům, které ji místo ladné spolupráce nabourávají. Buď je to přesycená rytmika, spousta efektů, nebo nepříjemný zpěv, který má nejčastěji podobu různého halekání a řvaní. To se ozývá skoro všude, i tam, kde bych si rád vychutnal prachobyčejné hoblování a brumlaní baskytary, která má na desce nadprůměrně výraznou roli. Je nepřeslechnutelná a zatímco jinde bych si temné dunění užil, tady jen přispívá k celkovému ataku na psychiku. Korunu pak všemu nasazuje zemitý zvuk, který tempem líné rašple pozvolna odbrušuje slupky odolnosti. 

 

Takovou minelu jsem už dlouho nezažil. Moje směřování se s cestou Ketha naprosto míjí, a tak nemůžu oslnit bůhvíjakým hodnocením.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky