Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když je chuť na kafe, chvíli po lekci karate a zpěvu kastráte, lehněte si na kanape a pusťte si Khanate. Jojo, srandičky… přejdou až si to fakt pustíte. Album To Be Cruel je totiž hlubinná tryzna nitra všech duší, co se do uší vrtá jak nemilosrdný hmyz. Takže až uvidíte někde lézt škvora, vzpomeňte si na to, proč se mu někdy přezdívá uchavec… a fakt nemyslím škwora s dvojitým w, protože to je taky uchavec/parazit, co v daném ústrojí páchá škody.

Americká saň Khanate funguje již přes dvacet let, přičemž aktuální deska je jejich čtvrtá řadovka, kterou doplňuje čtvero živáků (to má fakt málokdo) a ještě nějaké drobotiny. Už prvním eponymním albem z roku 2001 se zapsali po bok těžkopádných kapel s nesnadno uchopitelným obrázkem na obalu. Ten nynější může být na některých internetech dokonce i cenzurován (fakt jsem viděl hlášku, že 18+, kde upřímně nechápu důvody, a tak trochu se děsím fantazie daného cenzora). Asi je to drsný obrázek, ale myslím, že jen ve své polici doma najdu explicitnější laskominy. Možná nebude od věci se od obrázku trochu odrazit. Působí na vás znepokojivě? Nevíte, co si o tom myslet? Je to detailní fotografie otevřené rány na těle? Je to mikroskopický snímek? Je to letecký snímek podivné krajiny opatřený husťáckým filtrem? Nebo je to jen blbost? Odpovězte si každý podle svého svědomí a míry strachu. Ještě se k tomu koukněte na videoklip, který se nese ve stejném duchu. Třeba to pomůže… nebo taky ne.

Podobné otázky může vyvolat i hudba, která se z desky táhne. Je to pořád ještě metal? Je to pořád něco, čemu můžeme říkat písničky? Snad nám na to odpoví samotný žánr: drone / doom. A taky ještě asi napomůže vydavatelství: Sacred Bones Records, pod kterým se krčí taková jména jako Thou, The Body, nebo Boris, což by vám mohlo taky trochu identifikovat vesmír, ve kterém plujeme. Ještě nebude od věci si říct, že kytaristou je Stephen O’Malley, kterého známe ze Sunn O))). Nebo že další členové dělají muziku, kterou už ani Metal-archives neeviduje, jelikož šlo o fakt přísný drone / ambient až noise. Prostě samá tíseň, neotřelá práce s náladou a ničení ideálů o krásném světě.

Napětí je hlavním pojmem, který se tu celou dobu opírá do všech aspektů jednotlivých skladeb (celkem tří, kdy se všechny motají kolem délky dvaceti minut). Pořád očekáváte, že se to nějak rozjede, rozehraje, promění v nějak jinak decimující salvu a že to těžkopádné loudění zvuků ze svých nástrojů bude mít nějaký širší význam, a že je třeba některý hráč konečně použije tak, jak je používá většina hudebníků. Nic takového. Všechno se dlouze roztahává a napětí tak roste a stává se čím dál víc hrozivější a nepříjemnější. Když k tomu připočteme nepříčetný vokál, který řve bolestí a je z něj cítit, že majiteli hrdla asi není dvakrát dobře, tak máme opravdu, ale opravdu složitý výsledek, který nebude snadné přijmout. Já jsem první poslech prostě nedal celý. Ale něco mě na tom zvráceně lákalo. No a ten dosud poslední poslech jsem si už vyloženě užíval a křečovitě svíral prsty na rukou, jaká, že je to síla.

Pokud vám nekonečné chvění strun a hluché bušení v tempu na kafe do bicích nic neříká – neřekne vám nic ani Khanate. Objevíte-li v sobě špetku úchylnosti, že tohle má šmak a bolest zpěvákova snažení je obdivuhodná – tak vás kapela sváže k sobě. Má to totiž v sobě obrovskou energii, která tam pod povrchem vře a všichni zúčastnění ji úspěšně dusí a labužnicky přitom trpí. Takovým požitkářem se pak stává i sám posluchač a jsem si jist, že pohled na něj při poslechu něčeho takového bude velmi, velmi znepokojivý.