Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Khoiba - Khoiba

KhoibaKhoiba

Victimer10.7.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: V objetí s melancholií, s klidem ruchů a za soumraku rezonujících vůní. Návrat Khoiba voní z klávesnice i z polí.

Je to už vlastně strašně dlouho, co jsme si společně s dvojicí Ema Brabcová - Filip Míšek mohli říct, že kapela Khoiba albově žije. Desky Nice Traps a Mellow Drama už dávno pokryl prach, až by jeden zapochyboval, že se ještě něco stane a v diskografii kapely přibude další položka. Khoiba se však i za tak relativně krátkou dobu stačila zarýt do podvědomí a vydobýt si své zasloužené místo. Svým specifickým stylem, který se příliš nenosí a když už ano, tak o poznání hlouběji než na povrchním chodníku rádoby slávy. Také proto se k této kapele chodí pro hlubší než běžný prožitek. A nyní jsme zase na správné adrese.


Ke Khoiba mám blízko, aniž bych jejich minulost nějak významně sledoval a poctivě se k ní vracel. Současný stav věcí a na jaře vydané eponymní album, mne staví do role někoho, kdo si spolu s kapelou může dovolit prosnít a prožít jejich hebké hlučení. Melancholické, bez depresivních choutek zabít hned několik vlastní duši spalujících chmur, ale s jemnocitnou zálibou v posmutnělém konstatování, že sny a dny jdoucí po sobě nebudí příliš optimismu. Jakkoli mohou být krásné. Je to atmosférická procházka v představách, načítání pocitů a až bázlivě podávaných vjemů, které však ve své tichosti sdělují mnohem víc, než někdo vzteky bez sebe a v panickém zrychlení. Khoiba je hudební přemítání a skromná viditelnost v rozmazaném světě brzkých rán, kdy hlava ještě žije ze snů a jen velmi pomalu se probouzí k životu.

 


Tak v přibližném popisu vnímám novinku já, ale možná nás v podobnými účinky bude víc. Tak či tak, nové album stroze pojmenované Khoiba, je radost prožívat. S kytarami i bez nich, jen tak v tření a překrývaných plochách vyklidněné strojařiny. Na pomezí ambientu, downtempové elektroniky a tichých tónů strun. Je to o klidu, emocích a vnitřním napětí, které se skrze hudbu uvolňuje ven a je vážně vedlejší jmenovat tu hrstku stylů, které by se ve společnosti Khoiba mohly uchytit. Pokud už se hudba této kapely vzbouří, je to ve smyslu jakéhosi zdviženého ukazováku, že i tichá pěšina vede přes pár hůře schůdných míst. Jsou to však jen útržky nálad, zesílený zvuk a důraz na detail, kdy končí uspávání a oko se ve chvíli nejistoty otevře, aby se ujistilo, že jinak opravdu nic nehrozí.


Současná poloha kapely pro mě představuje především věrného souputníka pro dny o samotě, kdy se člověk dostane dál ve svých přáních a pochybách. O sobě samotném, o lidech okolo, o všem možném. Krátké a výrazově skromné skladby založené na tichém chodu a ženském vokálu budiž tím správným průvodcem. Jakkoli mohl na začátku hrát hlavní roli pozitivní pocit z oživení kapely, která po x letech nahrála svou další desku a u které to vypadalo na sympatické shledání po odpojení od přístrojů, tak po třech měsících od vydání je to už o sdílení a hlubším porozumění. Plout ve zvukovém světě Khoiba je poučné, se všemi záhadami i bez nich, záleží, kde se zrovna nacházíte. Poloha alba je hypnoticky hravá a má šestý smysl pro hojení i otevírání starých ran. Jsem na jedné lodi.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky