Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Khôra - Ananke

KhôraAnanke

Garmfrost16.5.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Jako by se jednalo o soundtrack ke stvoření vesmíru, jeho růstu i bolavého konce. Zuřivost, majestát i divadelní přehnanost jsou dílčími prvky Ananke.

S existencí mezinárodního projektu Khôra jsem se seznámil díky skvělému debutu Timaeus. Své tehdejší pocity bych popsal stejnou měrou jako nadšené i udivené. Za neznámým jménem se ukrývalo nejedno eso blackové či avantgardní scény. Kapela začala v podstatě jako jednočlenný projekt. Multiinstrumentalista Oleg I. umí hrát na ledasco a nebojí se ani zpěvu. Na Timaeus vedle sebe však postavil za mikrofon výborného Kranose (Savaoth), na basu a další vokály samotného L.E. Måløye (Void, Dødheimsgard). Aby toho nebylo málo, pozval spoustu hostů, aby přispěli svým dílem do mlýna. Za všechny jmenujme Vicotnika nebo Arnhwalda R. (Glaciation). Album bylo kosmické, atmosférické, teatrální a místy pěkně blasfemické. Milovníci nasypané avantgardy nadšeně tleskali. Pět let poté je Khôra zpět. Sestava kolem Oleho je zcela nová, jen pár hostů jako Kranos nebo Arnhwald opět pohostinně přispěli svým umem. Kdo co čekal, nevím. Debut nastavil laťku proklatě vysoko, avšak novinka Ananke tuto laťku v klidu shodila. Co se tedy změnilo a co zůstalo stejné?

 

khora

 

Určitě nejvýraznějším posunem je hutný až mohutný zvuk. Také větší příklon k extrému. Také k orchestracím. Za orchestracemi stojí Nor Kjetil Ytterhus (Profane Burial, Haimad). Na basu byl přizván dobře známý (tentokrát Švéd) Göran Setitus (Ceremonial Death, Setherial, Impious) a zpěvy obstaral výtečný a všestranný Francouz Fréderic A. Gervais (Cor Serpentii, Orakle). Mezi hosty vyčnívá jméno Blasphemer (ano, ten). Za zmínku stojí mimo jiné i sólo od Kristiana Niemanna (Sorcerer, ex-Therion). Podobně zajímavých hostů je zde opravdu hodně. Nahrávalo se v několika studiích a mix s masteringem proběhl pod taktovkou Fréderica A. Gervaise v jeho studiu Henosis (In the Woods, Monolite, Misanthrope…). Stačí to takto k lákačce? Řekl bych, že jo.

 

První dojmy z poslechu, když nebudu řešit frenetické nadšení, byl pocit, že poslouchám geniální mix Emperor s Arcurus s trochou šílenství Dødheimsgard. Ovšem v death metalovém balení. Kytary i s rytmikou jsou lehkonohé, ovšem silné a kopající. Zvuk kytar je brutální, basa je tvrdá jak vix a bicí má Ole pestré, jak je vůbec možné. Ne, že by se pokoušel stát se novým Hellhammerem, ale nebojí se toho. Sype, vyklepává, přechody jsou zběsilé stejně jako změny rychlosti.

 

Přes veškerý deathový feeling je Ananke vesmírnou bouří, kde se může stát doslova všechno. Fréderic v podstatě navazuje svými hlasivkami na svého předchůdce. Jen je všechno důraznější, vymazlenější a sebevědomější. Do Garma nebo Ihsahna nemá daleko. Screamuje, řve, growluje, teatrálně vyšiluje a v pohodě klenutě jede jednu jímavou linku za druhou. Jeho hlasivky obohacují víteční hosté, které jsem už zmínil.

 

Když se zaposloucháte do Ananke, pocítíte třas a nedočkavé výbuchy. Album takové je. Nedá vám při poslechu dělat nic jiného. Ne, že byste mohli přijít o zajímavé místo, výborný nápad. Ale zkrátka pro to, že se vám nebude chtít dělat nic jiného. Každá vteřina je napěchovaná nakažlivou energií. Nástroje kouzlí (miluju basu) mohutnou atmosféru, až posluchač zapomíná, že poslouchá dílo skupiny lidí.

 

Nebál bych se označit album jako soundtrack k epickému filmu. Jenže takový film by byl nezařaditelný. Spíše se jedná o soundtrack ke stvoření vesmíru, jeho růstu i bolavého konce. Zuřivost, majestát i divadelní přehnanost jsou dílčími prvky Ananke. Tohle už stačí jako lákačka? K tomu mrkněte na jednoduchý, ale silný a všeříkající artwork od Simona Chognota (Cult of Erinyes). Podobně laděnou nahrávku bych vskutku v nabídce vydavatele Les Acteurs de l'Ombre Productions nečekal. Ananke je výborným dílem, které nabízí světu nevšední zážitek a příslib do budoucna, že se s Khôra do budoucna můžeme dočkat ještě velkých věcí.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky