Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kill The Dandies! - I Saw A Blue Seas (EP)

Kill The Dandies!I Saw A Blue Seas (EP)

Sorgh9.5.2014
Zdroj: CD (# Drug Me 007), promo od vydavatele
Posloucháno na: Technics SL - PG 390/ Dual CV 1400/ JVC SP - D302
VERDIKT: Album vytahuje triky, které umí dojmout i vyvolat divokou lásku k mafiánské krásce. O ní to sice vůbec není, ale dojem šedé zóny, který na mě udělal obal, jen těžko dostávám ze zřetele. Kill The Dandies! fandí temné straně zákona

Že je zase rok v háji mi připoměla pražská kapela Kill The Dandies!, která to udělala způsobem zcela vlastním. Vydala další desku, konkrétně krátkometrážní EP nazvané I Saw A Blue Seas, které následuje po loňském eponymním EP, ale svým názvem svádí ke vzpomínkách na debutní placku se sekyrou. Zpět je přízrak Elvisovské patky a živelná hudba vyvolávající retrotouhu oklepat ztuhlou brilantinu v žáru noci.

 

Vývoj neustrnul, plynule pokračuje v naplánované trase a obšťastňuje ty, kteří na rozcestích čekají na slova povzbuzení. I do této nahrávky je vlisován špínou načichlý rokec prorůstající psychedelickým ozónem. Je to dávný střet starých lásek s moderními prvky, které se podepisují bzukotem napětí, pískotem syntezátorů a použitím efektů.


I Saw The Blue Seas vyšlo pod značkou Drug Me Records a já mám v rukou jeho limitovanou a číslovanou edici. Disk je uložen v jednoduchém papírovém obalu, který nenabízí nic víc než základní informace a ochranu vlastnímu kotoučku. Graficky se jedná o povedené a stylové dílo, ilustrace Jindry Janíčka se s filosofií kapely setkává na více bodech a jednoduše souzní. Líbí se mi minimálním použitím barev a stylem kresby. Jako by to jen narychlo načrtnul a hle, je tu auto.

Zlatá hrdla kapely, Sonja a Hank, si desku rozdělila napůl, hezky na střídačku a každý dal přiděleným dvěma skladbám svůj výraz. Ve výsledku se od sebe liší jako den a noc. Ani ne tak atmosférou jako spíš rytmem a živelností. Sonja je jako dřív neposedná a temná, divoká karta, která ze sebe energii vypouští bez velkého přemýšlení. K uvolnění emocí jí nahrávají dramatické melodie s gangsterským feelingem, jen se zbavit zbraně a zapomenout. Úvodní You Or Me uvolňuje vibrace bez přípravy, přítomná je slabá nervozita a šero potlačuje pouze občasný filigrán kvílivého minisóla, které skladbě dodává potřebné světlo. Melodie má podmanivou hebkost sametu, která staví objektivitu stranou a nechává promlouvat prchavý cit. Třetí The Noose si mě získala atraktivním rytmem, který zvedá unavená víčka po předchozí ukolébavce. I tady se přesvědčíme, že něžná dívka může být katem se srdcem z kamene. To je riziko ženského elementu, kterému ani při jasných důkazech nevěříme jeho zlo.

 


Hankovi víc vyhovují pomalejší skladby, ve kterých může lkát a nechat selhávat svůj zvučný vokál. Větší důraz se klade na efekty, které jeho podivný výkon ještě umocňují. V Lemon Chicken zní, jakoby by zpíval přes polštář, což jen podtrhuje unavený dojem z jeho písní. Střední rytmus s dunivou basou odkrajuje sekundy a kuře postupně graduje napětí. Parádně se mezi kvílivé struny vmísily klávesy dodávající skladbě kouzlo časů minulých. Celé představení korunuje závěrečná Hippie Killer - Moon, kterou charakterizují chvějivé klávesy vyvolávající kouzlo psychicky rozmázlých sedmdesátek. K nim se nehodí nic jiného než tklivý zpěv opět pouštěný do peřin a basa brzdící nezadržitelný rytmus, který postupně nabírá na obrátkách a vede celou společnost do velkého finále. Do hry se zapojí dokonce i flétna, která svým nevinným a skromným zvukem kontrastuje s divokým a zkaženým okolím.

 

Ve výsledku tu máme další české Pulp Fiction. Album vytahuje triky, které umí dojmout i vyvolat divokou lásku k mafiánské krásce. O ní to sice vůbec není, ale dojem šedé zóny, který na mě udělal obal, jen těžko dostávám ze zřetele. Kill The Dandies! fandí temné straně zákona. Bacha, bez ní by nebylo dobro.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

M-Cat / 18.5.14 16:02odpovědět

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky