Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Že je zase rok v háji mi připoměla pražská kapela Kill The Dandies!, která to udělala způsobem zcela vlastním. Vydala další desku, konkrétně krátkometrážní EP nazvané I Saw A Blue Seas, které následuje po loňském eponymním EP, ale svým názvem svádí ke vzpomínkách na debutní placku se sekyrou. Zpět je přízrak Elvisovské patky a živelná hudba vyvolávající retrotouhu oklepat ztuhlou brilantinu v žáru noci.

Vývoj neustrnul, plynule pokračuje v naplánované trase a obšťastňuje ty, kteří na rozcestích čekají na slova povzbuzení. I do této nahrávky je vlisován špínou načichlý rokec prorůstající psychedelickým ozónem. Je to dávný střet starých lásek s moderními prvky, které se podepisují bzukotem napětí, pískotem syntezátorů a použitím efektů.

I Saw The Blue Seas vyšlo pod značkou Drug Me Records a já mám v rukou jeho limitovanou a číslovanou edici. Disk je uložen v jednoduchém papírovém obalu, který nenabízí nic víc než základní informace a ochranu vlastnímu kotoučku. Graficky se jedná o povedené a stylové dílo, ilustrace Jindry Janíčka se s filosofií kapely setkává na více bodech a jednoduše souzní. Líbí se mi minimálním použitím barev a stylem kresby. Jako by to jen narychlo načrtnul a hle, je tu auto.

Zlatá hrdla kapely, Sonja a Hank, si desku rozdělila napůl, hezky na střídačku a každý dal přiděleným dvěma skladbám svůj výraz. Ve výsledku se od sebe liší jako den a noc. Ani ne tak atmosférou jako spíš rytmem a živelností. Sonja je jako dřív neposedná a temná, divoká karta, která ze sebe energii vypouští bez velkého přemýšlení. K uvolnění emocí jí nahrávají dramatické melodie s gangsterským feelingem, jen se zbavit zbraně a zapomenout. Úvodní You Or Me uvolňuje vibrace bez přípravy, přítomná je slabá nervozita a šero potlačuje pouze občasný filigrán kvílivého minisóla, které skladbě dodává potřebné světlo. Melodie má podmanivou hebkost sametu, která staví objektivitu stranou a nechává promlouvat prchavý cit. Třetí The Noose si mě získala atraktivním rytmem, který zvedá unavená víčka po předchozí ukolébavce. I tady se přesvědčíme, že něžná dívka může být katem se srdcem z kamene. To je riziko ženského elementu, kterému ani při jasných důkazech nevěříme jeho zlo.

Hankovi víc vyhovují pomalejší skladby, ve kterých může lkát a nechat selhávat svůj zvučný vokál. Větší důraz se klade na efekty, které jeho podivný výkon ještě umocňují. V Lemon Chicken zní, jakoby by zpíval přes polštář, což jen podtrhuje unavený dojem z jeho písní. Střední rytmus s dunivou basou odkrajuje sekundy a kuře postupně graduje napětí. Parádně se mezi kvílivé struny vmísily klávesy dodávající skladbě kouzlo časů minulých. Celé představení korunuje závěrečná Hippie Killer - Moon, kterou charakterizují chvějivé klávesy vyvolávající kouzlo psychicky rozmázlých sedmdesátek. K nim se nehodí nic jiného než tklivý zpěv opět pouštěný do peřin a basa brzdící nezadržitelný rytmus, který postupně nabírá na obrátkách a vede celou společnost do velkého finále. Do hry se zapojí dokonce i flétna, která svým nevinným a skromným zvukem kontrastuje s divokým a zkaženým okolím.

Ve výsledku tu máme další české Pulp Fiction. Album vytahuje triky, které umí dojmout i vyvolat divokou lásku k mafiánské krásce. O ní to sice vůbec není, ale dojem šedé zóny, který na mě udělal obal, jen těžko dostávám ze zřetele. Kill The Dandies! fandí temné straně zákona. Bacha, bez ní by nebylo dobro.