Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kill The Dandies! - Kill The Dandies! (EP)

Kill The Dandies!Kill The Dandies! (EP)

Sorgh27.6.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Znělo mi to jako návrat. Návrat do časů chrabrých sympaťáků na štíru se zákonem, rozmarných dívek v puntíkatých šatech a amerických širokobokých bouráků.

Přesně tyhle pocity mi na svých albech přináší pražská kapela Kill The Dandies!. Sleduji je s přestávkami již nějaký ten pátek, přesně od doby, kdy mě jejich styl oslovil v mírně podroušeném stavu na jedné Besedě u bigbítu. A v jejich podání náhle rozumím zločinům z lásky, slzám z nedostatku drogy a švitořivému rauši. Pro to vše mám pochopení a nad zločinem mhouřím oči.

 

Momentáně je na trhu nové, eponymní minialbum, které je malou předehrou před třetí, dlouhohrající deskou. A ač nejde o plnohodnotnou nahrávku, ale o mix coverů a ochutnávek nové tvorby, nezadá si žádným svým předchůdcem. Je to svěží sbírka šesti skladeb, která ukojí Hlad po autentické hudbě.

 

Kdo Kill The Dandies! zná, určitě mi dá za pravdu, že základem jejich kouzla je vyleštěná symbioza chlapáckého zpěvu Hanka J. Manciniho a mírně ospalého výkonu La Petite Sonji. Její zpěv opravdu stojí za to, mnohdy jen mátožně ševelí, ale když zčistajasna zakřičí, to bych se nejradši schoval pod kámen jako potemník. Takhle zpívá jen ona. Unaveně až přímo sjetě, člověk by jí nejraději přinesl židli, ať si odpočine. Do protějšku se jí krásně staví Hankův chlapácký a vitální projev, který překypuje sebevědomím a ochranitelským šarmem. Působí to tak starosvětsky.

 

Aktuální deska mně v mysli opět posouvá do let, kdy se na pódiích lokálních městeček potulovali kovbojové se španělkami, vyhrávali dojáky, až jim stetsony vlhly a někde mezi nimi si leštil ostruhy ještě neznámý Elvis. Kytarovka, jednoduchost, ale nikde ani stopy po laciné podbízivosti. Nástroje mají  výborný zvuk, který leze bez pobízení do uší a poslech je požitkem. Výtečná basa a bicí, vše zní uvěřitelně a naprosto přirozeně. Kytary, krom drnčivých a hrubých momentů, zaujímají i subtilnější roli, kdy se nesobecky ztiší a nechávají mluvit hlasy.

 

Samozřejmě i na této kolekci se objevuje elektronika, jejíž vlivy provázejí kapelu od počátků.

Minulé album mi vnuklo myšlenku, že by s gustem posloužilo coby soundtrack k filmu jako Pulp Fiction nebo jiné, podobné gangsterce. Platí to i nyní a některé skladby by případnému filmu udělaly více než kvalitní doprovod. Můžou za to nápadité  a neotřelé melodie, které mají sílu jak dojmout, tak i vybudit k velkým činům, třeba k osvobození svůdné slečny z rukou rabiáta.

 

Tohle mi chybělo. Něco živého a autentického, něco, čemu uvěřím na první ťuk. Tohle album nelze jenom akceptovat, musí se prožít. A já už se těším na vypaseného následníka!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky