Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na sklonku roku 2013 vydali King Keporkak svoje první demo, které na ploše pěti čistě instrumentálních skladeb mohlo budit nějaké naděje, ale stejně tak nemuselo vzbuzovat vůbec nic. Byl to začátek se vším všudy, s mizerným zvukem a při zpětném pohledu tak trochu sjíždění stupnic a podzemních tradic. Od té doby se ale událo pár věcí. Už v rozhovoru jsme zmiňovali společné koncerty s Crowbar a Primitive Man, ale důležitější každopádně bylo angažmá druhé kytary a vokalisty - obojí se na současném zvuku kapely podepsalo zásadně a je na místě otázka, jak to bude dál. Krátce po vydání „Detachment“ totiž odchází Kefír, a tedy vokál a jedna kytara.

Muziku King Keporkak není snadné jednoznačně žánrově zařadit, ale v podstatě na tom zase tak nezáleží a jak dodává sama kapela, žánrové hranice řešit netřeba. Na své by si tak mohli přijít příznivci metalu i hardcoru, i když ti první si toho svého najdou asi o něco víc. Metalový je zvuk, zkreslení kytar, celková hutnost produkce, hardcoru se blíží vokál a takový pocit nasranosti, který je z nahrávky cítit. S trochou fantazie bychom mohli zmínit jméno španělských, ale v Česku vydávaných Horn of the Rhino (samozřejmě bez zpěvu), případně doposud nezaplněnou mezeru, která vznikla rozpadem Gospel of the Future.

V rámci čehosi jako objektivity je třeba napsat, že členové KK nejsou kdovíjací skladatelé, ani technici, a že jejich muzika je maximálně jednoduchá, dřevní, sázející vše na jednu kartu hutnosti. Skladby plynou vpřed s elegancí buldozeru, naprosto nekomplikovaně, a momentů narušujících jinak stabilní stav je pramálo. K těm příjemným lze jednoznačně zařadit něco, co by se s trochou nadsázky dalo označit jako sólová kytara (dvě kytary produkci KK fakt svědčí), k těm méně povedeným patří skladatelsky fádní pomalejší pasáže, kdy se nějakého nosného nápadu dopátrat bohužel nejde („Curses“). Za pozornost rozhodně stojí i čistější vokální linka („Anxiety“ a „Detachment“), o které lze mluvit jako o výborném nápadu, leč s mizerným provedením.

Viděno bez růžových brýlí je „Detachment“ albem podzemním a stejně tak prvním „velkým“; se vším, co k tomu patří. Jedenáctka skladeb mnohdy vyznívá jako hledání vlastního výrazu, často pak skladatelsky nejistého, kdy řada skladeb končí ještě před uplynutím třech minut. I na prostoru takto krátkého CD (~37 min) lze snadno a často nachytat kapelu při opakování sebe sama - stejných postupů, stejně vyznívajících pasáží. Z řady poměrně sebevědomě vystupuje „Anxiety“, kterou lze právem označit za doposud nejlepší věc King Keporkak, a pak sem tam nějaké místo, které překvapí a zaujme (různě rozesetá kytarová minisóla, nosný riff „Liar“, změna kytarového efektu v „The Gate“ atp.). Otázkou minimálně pro mě zůstává využití dvou kytar, které by šlo určitě dotáhnout mnohem dál, i když současný stav věcí v kapele mnoho optimismu neslibuje. Uvidíme.

Album vyšlo na potištěném CD-R s dvanáctistránkovým bookletem, který je graficky celkem fajn, i když písmo se čte těžce až blbě. Zvuk byl pořízen u Otyna v Davosu, takže bych mohl klidně zopakovat věty použité v nějakých starších recenzích o tom, že hlavně bicí a bubny zvláště mi z tohohle studia nijak nechutnají. Postprodukce proběhla v Hostivaři, což by sice nějaké naděje vzbuzovat mohlo, nicméně výsledek je podle mě takový, jaký je - „Detachment“ zní podzemně, ale v zásadě nejsem proti. Celkově vidím album jako takový slabší průměr, na víc to dneska nebude.