Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kingdom Come - Outlier

Kingdom ComeOutlier

Sarapis12.9.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips, PC, AKG K44
VERDIKT: Vyrovnané dílo, kterým se Kingdom Come sice nedostanou zpět na pozice dobyté v osmdesátých letech, ale své fanoušky, kteří svorně následují jejich hudební cestu až do současnosti, určitě uspokojí.

Lenny Wolf. V osmdesátých letech rocková hvězda, nyní osamělý bojovník. V minulosti našlapané stadiony, dnes sotva pár koncertů pro radost. Americký sen zvolna pohasl a s nohama na zemi kráčí tento hamburský rodák svým životem dál. Nemůžu si pomoct, ale jeho hudební osud mi přijde poměrně sympatický. Zažil slávu snad nejryzejším glam rockovým způsobem osmdesátých let, po ní ústup z pozic, rozpad sestavy a návrat z výšin na zem. Nepoložil se na lopatky, neskončil na odmašťovně. V roce 2013 vydává další album, které si nahrál sám, vyrovnaný, uklidněný.

 

Do hlavy tomuto svéráznému pánovi nevidím, ale mám pocit, jakoby byl se současným stavem opravdu spokojený. Už před lety se dostal na takovou úroveň, že je schopen stvořit album individuálně bez pomocí zvenčí. Tedy až na sólovou kytaru, kterou raději přenechává vhodnějším adeptům. Jinak vše je v jeho režii, i co se týče produkčních a technických záležitostí nahrávky. K seberealizaci mu tak nestojí v cestě vůbec nic.

 

“Outlier” je další z řady sbírek, které třímají prapor klasických Kingdom Come hrdě ve svých drážkách. L. Wolf našel svůj styl už dávno (svého času - dle dobových ohlasů - založený na citování Led Zeppelin; mimochodem co by to bylo za recenzi, kdyby se v ní toto jméno neobjevilo, že?) a v průběhu let jej jen mírně pozměňuje, obrušuje, leští anebo drhne. Zkrátka podle toho, v jakém je aktuálním rozpoložení. “Outlier” je spíše temnější nahrávka. Hned zaujme zastřený zvuk, hlavně neotesané bicí v čele s hlubokým šroťákem.  Zvuk je skladbám namíchán optimálně, technické parametry neřeším. Také použité rejstříky kláves zvuk a atmosféru alba citelně zahušťují. Kromě melancholicky laděných skladeb se na nahrávce vyskytují i ryze hard rockové, například “Let the Silence Talk”, která v úvodu nezapře svůj australský původ, ale i do nich se Kingdom Come daří propašovat trochu té své typické atmosféry. Kombinace klasických rockových riffů a melancholie vyvolané klávesami případně kytarovými efekty je ostatně u Kingdom Come dlouhodobou zbraní, s níž se umí sebevědomě ohánět. O expresivním vokálu frontmana nemluvě. Volbu Erica Förstera jako sólového kytaristy také nezbývá než pochválit. Eric vstupuje do skladeb velmi citlivě a nebýt faktu jeho statusu externisty, posluchač ani nepostřehne, že nejde o vklad samotného tvůrce skladeb.


Vybavuji si, že na některých starších albech Kingdom Come mám problém s nadbytkem pomalých písní. Např. “Twilight Cruiser” (jinak vydařená nahrávka) obsahuje ve své druhé části převážně pomalé věci, čímž album začíná splývat a zavánět nudou. Na “Outlier” je příjemné, že např. po klidnější “Holy Curtain” přichází svižná “The Trap is Alive” se šlapavou basou a úplně se vidím v americkým autě, jak uháním s tempomatem rovnou hájvejí. Nuda tedy nehrozí a to ani během následující “Skip the Cover and Feel” zavánějící jižanským rockem. Tempa písní jsou z větší části střední až pomalé, ale ve vhodných momentech se plyn sešlápne, takže je posluchač pořád ve střehu (dám příklad - svižná a elektrizující pasáž v druhé polovině “Running High Distortion”). Jediný slabý článek spatřuji v předposlední skladbě “Such a Shame”, která je jednoduše nevýrazná (jaká to škoda, opravdu). Jinak se jedná o vyrovnané dílo, kterým se Kingdom Come sice nedostanou zpět na pozice dobyté v osmdesátých letech, ale své fanoušky, kteří svorně následují jejich hudební cestu až do současnosti, určitě uspokojí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky