Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Lenny Wolf. V osmdesátých letech rocková hvězda, nyní osamělý bojovník. V minulosti našlapané stadiony, dnes sotva pár koncertů pro radost. Americký sen zvolna pohasl a s nohama na zemi kráčí tento hamburský rodák svým životem dál. Nemůžu si pomoct, ale jeho hudební osud mi přijde poměrně sympatický. Zažil slávu snad nejryzejším glam rockovým způsobem osmdesátých let, po ní ústup z pozic, rozpad sestavy a návrat z výšin na zem. Nepoložil se na lopatky, neskončil na odmašťovně. V roce 2013 vydává další album, které si nahrál sám, vyrovnaný, uklidněný.

Do hlavy tomuto svéráznému pánovi nevidím, ale mám pocit, jakoby byl se současným stavem opravdu spokojený. Už před lety se dostal na takovou úroveň, že je schopen stvořit album individuálně bez pomocí zvenčí. Tedy až na sólovou kytaru, kterou raději přenechává vhodnějším adeptům. Jinak vše je v jeho režii, i co se týče produkčních a technických záležitostí nahrávky. K seberealizaci mu tak nestojí v cestě vůbec nic.

“Outlier” je další z řady sbírek, které třímají prapor klasických Kingdom Come hrdě ve svých drážkách. L. Wolf našel svůj styl už dávno (svého času - dle dobových ohlasů - založený na citování Led Zeppelin; mimochodem co by to bylo za recenzi, kdyby se v ní toto jméno neobjevilo, že?) a v průběhu let jej jen mírně pozměňuje, obrušuje, leští anebo drhne. Zkrátka podle toho, v jakém je aktuálním rozpoložení. “Outlier” je spíše temnější nahrávka. Hned zaujme zastřený zvuk, hlavně neotesané bicí v čele s hlubokým šroťákem.  Zvuk je skladbám namíchán optimálně, technické parametry neřeším. Také použité rejstříky kláves zvuk a atmosféru alba citelně zahušťují. Kromě melancholicky laděných skladeb se na nahrávce vyskytují i ryze hard rockové, například “Let the Silence Talk”, která v úvodu nezapře svůj australský původ, ale i do nich se Kingdom Come daří propašovat trochu té své typické atmosféry. Kombinace klasických rockových riffů a melancholie vyvolané klávesami případně kytarovými efekty je ostatně u Kingdom Come dlouhodobou zbraní, s níž se umí sebevědomě ohánět. O expresivním vokálu frontmana nemluvě. Volbu Erica Förstera jako sólového kytaristy také nezbývá než pochválit. Eric vstupuje do skladeb velmi citlivě a nebýt faktu jeho statusu externisty, posluchač ani nepostřehne, že nejde o vklad samotného tvůrce skladeb.

Vybavuji si, že na některých starších albech Kingdom Come mám problém s nadbytkem pomalých písní. Např. “Twilight Cruiser” (jinak vydařená nahrávka) obsahuje ve své druhé části převážně pomalé věci, čímž album začíná splývat a zavánět nudou. Na “Outlier” je příjemné, že např. po klidnější “Holy Curtain” přichází svižná “The Trap is Alive” se šlapavou basou a úplně se vidím v americkým autě, jak uháním s tempomatem rovnou hájvejí. Nuda tedy nehrozí a to ani během následující “Skip the Cover and Feel” zavánějící jižanským rockem. Tempa písní jsou z větší části střední až pomalé, ale ve vhodných momentech se plyn sešlápne, takže je posluchač pořád ve střehu (dám příklad - svižná a elektrizující pasáž v druhé polovině “Running High Distortion”). Jediný slabý článek spatřuji v předposlední skladbě “Such a Shame”, která je jednoduše nevýrazná (jaká to škoda, opravdu). Jinak se jedná o vyrovnané dílo, kterým se Kingdom Come sice nedostanou zpět na pozice dobyté v osmdesátých letech, ale své fanoušky, kteří svorně následují jejich hudební cestu až do současnosti, určitě uspokojí.