Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Korisz - Klotylda omylem

KoriszKlotylda omylem

Jirka D.26.10.2010
Zdroj: CD-R
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Album pro chvíle pohody, které chytne svou melodickou přijatelností, vnitřním nábojem a dobře čitelným nadšením všech zúčastněných. K žánrovým vrcholům má ještě nějaký kousek cesty, ale nemůžou být všichni jen ti nejlepší.

Je hezkým českým zvykem opěvovat své zasloužilé umělce, velikány  a jiné osobnosti až v momentě, kdy překročí hranici mezi živými a mrtvými a octnou se za vodami Acherontu. Nechci tady tvrdit, že kapela Korisz patří zrovna mezi ony významné ikony české hudební scény, ale nechybělo mnoho a potkal by je stejný osud. V sobotu 6. listopadu se ve žďárském klubu Batiskaf uskuteční poslední koncert této novoměstské party, kde se kluci rozloučí se svými fanoušky, odloží nástroje a tím to celé skončí. Proto mám velikou radost, že se o nich stíhám zmínit touto recenzí ještě před posledním probráním strun a těm několika čtenářům můžu přiblížit jejich jedinou plnohodnotnou desku nazvanou Klotylda omylem. Teď jsem se trochu nachytal, je asi potřeba vysvětlit, že ono slůvko „plnohodnotná“ znamená vypálené CD s potiskem, barevná obálka vytisknutá na laserové tiskárně a poděkování rodinám a sponzorům. Moderní výraz je Self Released, to zní dobře…

 

Sama kapela pojmenovává svůj styl jako pop-hardcore, ale spíš bych se klonil k zařazení k něčemu na pomezí rock / metal a to celkem běžného ražení, příjemné písňovému, melodickému a přijatelnému, jen místy s ráznějším místem, které zahrané naživo v malém klubu může vzbuzovat dojem agresivnějšího hardcoru, ale jen hodně přibližně. Důležité je především to, že se zpívá česky, což posluchače zapojuje do dění na desce, nutí ho se přidat, začít si pozpěvovat s kapelou a tím samozřejmě roste přijatelnost předloženého materiálu. Když už jsem se zmínil o textech, musím pochválit jejich inteligentní ražení. Je z nich vidět, že si s nimi někdo dal práci, přemýšlel u nich a některé se mi dokonce jeví jako hodně zdařilé. Nezpívá se o žádných složitých a životních tématech a nebo spíš se nezpívá složitě a filozoficky; v první řadě jde o to se hudbou bavit a odpočnout si od všech každodenních problémů. V dnešní anglicky mluvené době jsem rád za každý povedený český text, takže tady textařskou snahu Koriszů (ve spolupráci s jejich kamarádem Jirkou Palánem) rozhodně oceňuju a přijímám s radostí.

 

Po hudební stránce se na Klotyldě nachází dvanáct písní (a jedna skrytá na konci), přičemž první a poslední jsou instrumentálky typu „intro“ a „outro“ a osobně myslím, že dosti zdařilé. Mezi tyto mantinely se podařilo nahrát deset skladeb veselých i vážnějších, dobrých i méně povedených a jednu dvě velmi dobré, mezi které bych započítal Duklu a Fénixe. Ostatní jsou psány nadšením několika mladých lidí, které baví dělat muziku, baví je oslovovat svými nápady ostatní a zároveň jim nechybí talent a trocha toho hudebního kumštu, bez kterého to prostě nejde. Asi z tohoto pohledu je potřeba k desce přistupovat. Nebudete oslněni precizním zpěvem a virtuozitou hry na nástroje, ale budete cítit velké nadšení a radost z dobře odvedené práce, kteréžto dva aspekty tvorby Koriszů přejdou na vás a vy jim za to budete vděčni. Jednou za čas je potřeba si odpočnout od všech těch potemnělých lesů, svíček z krematorií, pekel, satanů, politiky a smutku. Pro tyto případy je tady hudba veselých uskupení, mezi které tyhle kluky rozhodně počítám. Ale nechci celou situaci zlehčit a převést pouze na dojem, že nedostatek talentu a schopností omluvím radostí z poslechu a nadšením při skládání materiálu, protože tak to rozhodně není. Právě naopak, když poslouchám třeba již zmíněnou Duklu, mám pocit, že v téhle kapele je mnohem víc a talentu hromada. Zařazení mezi „okresní přebor“ asi není na místě a pokud by si někdo troufl, tak jedině velice blízko vrcholu. Poslech alba se blíží velice příjemně strávené třičtvrtěhodince, skladby jedou jedna za druhou melodicky a nenuceně a dokonce je na desce vidět i chuť si zaexperimentovat, takže když poslechnete Kabanos Multos, máte pocit, že slyšíte lehce pomalejší Ska-P.

 

Nalijeme-li si čistého vínka, musíme si přiznat, že tahle parta se do popředí žánru asi nedostane (a to nehledě k faktu, že za nedlouho už se stane Korisz minulostí), ale stejně si zaslouží své světlé místo na našem malém českém výsluní a to je nutné respektovat. Kdo by o tom snad pochyboval, může si poslechnout jejich tvorbu na webu a nebo na ně prostě přijít a rozloučit se tak s nadějnou moravskou formací, které k velké slávě chybělo jen málo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky