Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Korn - Follow The Leader

KornFollow The Leader

Jirka D.23.7.2010
Zdroj: CD (# 491221 2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Top of the KoRn!

Je na čase se posunout o nějaký ten krůček vpřed, RATM máme za sebou a jako další probíranou kapelou se pro tentokrát stávají Korn z kalifornského Bakersfieldu, kterou založili tři členové tehdy funkční kapely L.A.P.D. – James Shaffer, Reginald Arvizu a David Silveria – v roce 1993. První dva, kteří jsou dodnes platní členové Korn (kytarista a baskytarista), budete znát spíš pod přezdívkami Munky a Fieldy, David byl vždycky David a pokud bych měl dokončit zmínku o té tradiční a nejtradičnější sestavě kapely, tak dalšími dvěma do pětice jsou Brian „Head“ Welch a Jonathan Davis. Tato pětice stála u toho nejpodstatnějšího, co z dílny Korn vylezlo na povrch a právě v tomto období nejraději lovím příjemné posluchačské chvilky.

 

Pokud bych měl Korn zařadit do konceptu mého seriálu, budou tvořit základ skoro všemu následnému a jejich vliv na řadu kapel, které zmíním později, je nepopiratelný a zásadní. Přesto se této veličiny dotknu jen dvěma recenzemi, které se budou probírat logicky albem Follow the leader a potom albem následným, tedy Issues. Proč tak málo? Inu, první dvě desky jsem svého času doháněl zpětně a přece jenom k nim cítím trochu respekt (třeba se někdy časem zmíním při jiné příležitosti), no a potom už mě Korn nikdy neohromili tak moc, jako právě na třetí a čtvrté řadovce.

 

Asi nemá cenu diskutovat fakt, že Follow the leader je komerčně nejúspěšnější album kapely a že za tímto výsledkem stojí mimo hudebních kvalit i řádná propagace nahrávky. Korn pravidelně vysílali reportáže ze studia, kde deska vznikala pod taktovkou Steve Thomsona a Toby Wrighta (jedná se o první album Korn, na kterém se produkčně nepodílel Ross Robinson), pořádali setkání s fanoušky, kde odpovídali na jejich dotazy a po vydání alba rozjeli tour nazvané Family Values, na kterém se po jejich boku objevili mimo jiných Incubus, Orgy či Rammstein. Stejně tak je celkem nesporné, že hlavními tahouny a provařenými skladbami jsou „Freak on a leash“ a „Got the life“. Obě klipové, obě skvělé a každá zcela odlišná od té druhé. Právě tyto dvě skladby nesou největší podíl na komerčním úspěchu Korn, vynikající klip k první zmíněné byl dokonce vyznamenán cenou Grammy za „Best short form music video“, toho času se jednalo o první proměněnou nominaci v této prestižní přehlídce (stejná skladba byla vyznamenána i v soutěži MTV video music awards). Jestli je Freak on a leash spíše tajemná, jemně gradující a plná hráčských fines s jemných nuancí, tak Got the life má snad nejrozpohybovanější rytmiku v historii Korn vůbec. Jestli tahle skladba nechá někoho v klidu, tak už fakt nevím.

 

Follow the leader pro mě tvoří takový přechod mezi Korn „před ním“ a „po něm“. Z dřívějších alb si některé skladby převzaly takovou zvláštní potemnělost a depresi, kterou umocňují hodně podladěné nástroje, především pak baskytara zní v těchto skladbách přímo drtivě („Dead bodies everywhere“, „BBK“ nebo „Justin“), ale zároveň už ucítíte jakýsi nový nádech, prozáření dřívějších více méně temných odstínů novými vlivy (i když mnohdy neméně temnými), hráčským experimentováním, kvílivými kytarami, výraznějšími změnami tempa, no a v neposlední řadě i jasnějším a hitovějším tahem na fanoušky. Tím rozhodně netvrdím, že by před tímto albem Korn nedokázali vyplodit „hit“ (bylo jich víc než dost, o tom žádná), ale právě až na FtL dokázali poměr „kvalitní práce x hitová skladba“ naplnit až po okraj. Kromě již dvou uvedených singlů bych přidal navíc třeba takovou „Seed“ a nebo „Pretty“. Na albu se rovněž prosadilo pro Korn typické využití vlivů rapu a hip hopu, které dostalo svůj prostor nejčitelněji hned ve třech skladbách, v nichž se představili hosté / ikony z daného žánru – „Children of the Korn“ (Ice Cube), „All in the family“ (Fred Durst) a „Cameltosis“ (Tre Hardson). Konkrétně druhou zmíněnou považuji za nejlepší skladbu Korn v tomto ranku, kombinace Durstova nakřáplého hlasu (který mi tady, světe div se, nevadí) s Davisovou deklamací s mručivou kytarou na pozadí a nelichotivým textem funguje výborně a trefuje do černého. I na tomto albu se prosadily dudy, nástroj, který Jonathan Davis prosadil ve světě skoro tak hodně jako skotští pištci, a to v poslední skladbě „My gift to you“, poměrně experimentální záležitosti dobře završující celou desku (pokud teda vydržíte nějakých deset minut ticha, v úplném závěru se ještě dočkáte „skryté“ záležitosti „Earache my eyes“).

 

Follow the leader považuji za vrcholné dílo Korn, ve kterém se všechny vlivy potkaly a smíchaly v tom nejlepším poměru. Můžeme tomu celku říkat nu metal, můžeme se klonit třeba k tradičnějšímu crossover, je mi to jedno a vlastně na tom ani nezáleží. Desítka je dnes zcela na místě, kdybych k tomu přidal vzpomínky, sentiment a mladickou nerozvážnost, stupnice by nestačila.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky